Bez informovaného veřejného mínění Evropy nebude

Poslední čtyři a půl roku nám Presseurop den co den pomáhal chápat, co se děje s Evropou. Byl velkým přínosem. Kvůli každodennímu zápolení s krizí a snaze vyhýbat se překážkám, které nám ještě stojí v cestě, se zapomínáme ohlížet a zamýšlet nad tím, co se událo v uplynulých pěti letech. Kdybychom to udělali, vzpomněli bychom si, že v letech 2008-2009 nás slovo „krize“ neděsilo.

Věděli jsme, že Evropská unie na krizích vyrostla. Krize otřásají základy zřízení, zpochybňují statut quo, zviditelňují nutnost politických změn a odhalují opotřebení institucí. Stejně tak vytvářejí prostor, kde se vynořují nové vize budoucnosti a lídři, kteří je budou uskutečňovat. Mnozí z nás si mysleli, že krize nás nejen sjednotí, ale umožní nám začlenit se mnohem více do Evropské unie. Proč máme pocit, že tentokrát tomu tak nebylo? Co nefungovalo, jak mělo?

Hlavním problémem byla ztuhlost Evropské unie při vstřebávání šoku způsobeného finanční krizí. EU je především „unie pravidel“. Ukázalo se však, že tato pravidla, zvláště pak v eurozóně, byla neúčinná, neúplná nebo dokonce chybná. A tak EU zakázala členským státům nebo jejich institucím přijmout taková opatření (jako například přímou rekapitalizaci bank nebo koupi dluhu), která by jí umožnila se krizi vyhnout.

USA se dostává z krize a Evropa stagnuje

USA, které, jak víme, stály u zrodu finanční krize, přijaly už v říjnu 2008 program TARP (Troubled Asset Relief Program), určený k rekapitalizaci bank. Po něm následoval, už za prezidenta Obamy, rozsáhlý plán na povzbuzení hospodářství. V obou případech šly stranické a ideologické rozdíly stranou ve prospěch účinnosti protikrizových opatření. Situace na naší straně Atlantiku nemůže být odlišnější. Šest let po pádu investiční banky Lehman Brothers Evropané o svém programu TARP (bankovní unie) ještě stále jednají. Dělají to pomocí natolik složitých a vleklých mechanismů, že vzbuzují pochyby o jeho reálném přínosu k překonání krize. Opatření k povzbuzení hospodářství zase byla buď absurdní, anebo nedostatečná. Výsledky jsou zjevné: USA se dostává z krize a Evropa stagnuje.

EU, která zasvětila téměř deset let tvorbě Lisabonské smlouvy, shledala, že nic z toho, co dokument obsahuje, jí nepomáhá čelit krizi, která se v některých případech stala krizí existenciální. Změnit pravidla hry eura a přizpůsobit je novým skutečnostem byl velmi zdlouhavý úkol, obzvlášť v kontextu politické a institucionální roztříštěnosti a absence silného vedení. EU během této krize inovovala na institucionální i politické rovině, ale také nebezpečně improvizovala. V klíčových situacích, jakými byly první záchrana Řecka nebo intervence na Kypru, budila dojem, že si házela mincí a zavírala přitom oči.

Na konci každého dne EU přijímá, vždy na pokraji propasti, rozhodnutí nezbytná pro záchranu eura a položení základů budoucí stability. Ano, dostáváme se z krize, ale jde to pomalu a jsme rozdělení. Protože když je struktura pružná, rány absorbuje, ale když je nepoddajná, rozbíjí se nebo získává trhliny. Nejzřetelnější je trhlina, která odděluje elity od občanů.

Presseurop vytvořil evropský prostor

Zdaleka však není jediná. Krize oddělila také Sever od Jihu nebo centrum od periferie, a to způsobem, který vážně ohrožuje budoucnost EU. Současně vyvolává velké neshody mezi členy a nečleny eurozóny. Právě těchto trhlin a odstředivých sil se musí Evropská unie zbavit, protože právě v nich se hraje skutečná hra o přežití. Když to neudělá, euro bude nejspíš zachráněno, ale evropský projekt bude vážně poškozen.

Blížící se evropské volby už nyní zdůrazňují paradox, spočívající v tom, že čím více politické legitimity je třeba k dovršení hospodářské a měnové unie, tím více narůstá lhostejnost a nedůvěra občanů k EU. Bude-li Evropská unie schopna sladit demokracii a efektivnost, čeká ji zářná budoucnost. Ale zmíněnou trhlinu neuzacelí tím, že bude „lépe komunikovat“, nýbrž tím, že bude „více naslouchat“ občanům a bude se jim zodpovídat.

V členských státech je evropská integrace nezvratně zpolitizovaná, v Bruselu však ne. Řešením ení více technokracie, nýbrž více politiky, tak, aby občané v Bruselu znovu našli politiku, o níž doma přišli. Unie pravidel není špatná, ale my potřebujeme unii politik. Kdo se bojí politiky? Bez informovaného názoru veřejnosti nemůže Evropa existovat. Díky Presseropu jsme během posledních let opustili naše národní mentální rezervace a vytvořili jsme evropský veřejný prostor. Za to mu děkujeme a doufáme, že se brzy vrátí!