Vyberte si jazyk
„Mariano Rajoy a Mario Monti – Mario&Mariano – nesporně vyšli z velice náročného jednání EU vítězně,píše Carlos Segovia v deníku El Mundo:
Ale je to jen bitva. Zbývá skutečná válka o definitivní setrvání v eurozóně. 1. Bitva. Rajoy dosáhl tří důležitých výsledků. Prvním, z Montiho ruky, je ten, že evropské záchranné fondy budou moci odkoupit dluhopisy zemí ve finanční tísni bez intervence [trojky] podobné té v Řecku. [...] Za druhé tyto záchranné fondy nebudou mít status prioritního věřitele [majícího při splácení půjčky přednost před soukromými věřiteli], což je zásadní předpoklad k tomu, aby lidé španělské a italské dluhopisy kupovali. [...] Za třetí by pak v horizontu kratším, než se původně předpokládalo, měla vzniknout bankovní unie [...], a instituce potřebující pomoc tak tuto pomoc získají přímo, aniž by se musel angažovat stát. 2. Válka. Pořád ještě nenastala. Chybí tu pevná dohoda a politický leadership, které by umožnily rychlou emisi eurobondů, jež by mohly investory od spekulací proti nejslabším státům eurozóny skutečně odradit. [...] Tato válka bude trvat léta.
Podle deníku El País představoval summit v porovnání s „Merkozyho“ érou, kdy se tandem Merkelová-Sarkozy pokoušel v diskuzích prosazovat svou bojovou linii, jistý zlom. Francouzský prezident François Hollande,
podceňovaný Pan Normální [...], se postavil do čela zemí „Clubu Med“, aby hájil zájmy evropské periferie tváří v tvář svému tak drahému paktu pro růst [...] Hollandova strategie během summitu byla velice šikovná, protože není vítězů ani poražených, výherců ani pokořených. Vyhráli všichni. Španělsko a Itálie mohou svému veřejnému mínění prodat uspokojující dohodu. Merkelová si sympatie získala na mnoha místech. Co se Francie týče, poklidná elegance jejího prezidenta Paříži vynesla to, že nebude vnímána jako kompars Berlína, ale jako klíčový aktér dohody a velký obhájce eura, byť to předpokládá postoupení suverenity.
Pařížský deník Le Figaro připomíná, že se kancléřka rozhodla ze svých pozic ustoupit ve chvíli, kdy se měl spolkový parlament v pátečních odpoledních hodinách vyjádřit k ratifikaci rozpočtové dohody:
Měla být tvrdá jako kámen. Nakonec ji ale plameny jihoevropských partnerů donutily přistoupit na několik kompromisů. Kancléřští vojevůdci budou marně tvrdit, že v tom zásadním – eurobondech – zůstala neoblomná. [...] Její taktika spočívala v nekompromisním postoji vůči jakékoliv formě mutualizace dluhu. V Bruselu ale Merkelová ustoupila v principu důrazně prosazovaném na všech úrovních kancléřství a ministerstva financí od začátku krize: finanční pomoc pouze a jedině výměnou za souhlas státu s přísným plánem strukturálních reforem.
„Blokáda je odblokována,“ píše listTageszeitung, která soudí, že první výsledky summitu představují jen krátkodobá řešení. Dobrou zprávou je podle komentátora Malteho Kreuzfelda konec „německého diktátu“:
Skutečně dobrou zprávou summitu je, že se zvýšily naděje na dlouhodobé řešení. Merkelová se svou strategií blokády katastrofálně pohořela. Ostatní členské státy se německému diktátu nepodvolily a rozdmýchaly konflikt. Pod hrozbou odmítnutí paktu pro růst, který Merkelová potřebuje k tomu, aby mohla nechat německým parlamentem projít rozpočtovou dohodu, donutily kancléřku ustoupit.
Corriere della Sera soudí, že hlavním problémem Evropské rady v Bruselu je nalezení styčného bodu mezi rozdílnými zájmy jednotlivých zemí. K odvrácení rozpadu eura jsou ale zapotřebí „úpravy v itineráři“ a „vzájemná důvěra“:
Kancléřka Merkelová musí přiznat, že návrh Van Rompuye, Barrosa a Draghiho představuje důvěryhodný nástin procesu bankovní a fiskální unifikace. Francouzský prezident musí evropský plán omezených investic interpretovat jako první stavební kámen programu na podporu růstu. Náš a španělský předseda vlády musejí své partnery z měnové unie ujistit – a to v případě potřeby i formou jednostranného postoupení suverenity – že systematické evropské iniciativy směřující ke snížení napětí ohledně rozdílů v úrokových sazbách dluhopisů, které existují mezi členskými státy, a ohledně bankovního rizika platební neschopnosti, nepovedou k oslabení, ale naopak posílení fiskálních závazků vůči měnové unii a EU.
