Zpráva Jak změnit Evropu/1

Buďme silní a progresivní

Evropská unie se už před 20 lety vydala špatnou cestou. Cesta vedoucí ven z krize je dnes možná pouze v případě, že jednotlivé státy přistoupí na hlubší integraci, domnívá se polský politolog Roman Kuźniar.

Zveřejněno dne 21 července 2011 v 14:41

Všichni se dnes shodnou na tom, že se Evropská unie nachází v přelomovém okamžiku svého vývoje. Spory panují pouze ohledně příčin stávající situace, jejího významu a vyústění. Je zajímavé, že toto vše se odehrává po téměř dvou desetiletích intenzivního vývoje evropské integrace. Po roce 1989 Evropská unie zažívala jeden úspěch za druhým, ačkoliv čas od času měla ve zvyku trochu „hamletizovat“, na což si ostatně všichni už zvykli.

Důvodů, proč jsme se dostali do slepé uličky, je celá řada. Jsou konjunkturální i strukturální povahy. Do první kategorie spadá finanční propad z let 2008-2009, který do Evropy dorazil ze Spojených států. Enormní veřejné zadlužení většiny členských států EU, eurozóny zvlášť, se ukázalo v celé své nahotě. Příčinou tohoto úletu byla touha žít si nad poměry, nad hodnotu práce, nechat se táhnout ostatními. Státy prahly po zvyšování životní úrovně a zároveň snižovaly daně. Dílo zkázy následně dokonali hamižní finanční alchymisté. Avšak tato finanční krize, která je bezpochyby hluboká a z hlediska sociálních nákladů nespravedlivá, překonána být může.

Mnohem závažnější je krize Unie jakožto politického projektu a stávajícího modelu integrace. Její příčina je strukturální. Unie se stala „příliš velkou“, příliš nesourodou z hlediska členských států a rozdělení kompetencí. Je příliš „naředěná“, jinak řečeno ztratila na soudržnosti. Jedno přísloví říká, že „kdo honí dva zajíce, nechytí ani jednoho“. Evropští partneři se spokojují s mechanismy a procedurami, které zajišťují určitý stupeň fungování. Nicméně s tolika členskými státy a problémovými oblastmi se Unie nemůže rozvíjet ani věrohodně reagovat na vnitřní problémy a hrozby, o koherentním a zřetelném postoji k obtížným mezinárodním otázkám ani nemluvě.

Vnitřní a vnější slabost EU má i mnoho dalších důvodů. Zejména to, pro co se začíná používat označení „kultura spolčení“ (prof. A. Kukliński). Jedná se o záměrný úmysl nikdy se nevracet k původně zaujatému postoji, i kdyby se tento ukázal jako chybný. Dobrým příkladem tohoto přístupu je uznání nezávislosti Kosova: Unie jej už řadu let udržuje a ve spolupráci s NATO chrání. Stejně tak je tomu už několik let, co instituce EU znají skutečný stav financí řeckého státu, aniž by kdy podnikly jakýkoliv krok, který by mohl Aténám zkazit večírek. Tato nadmíra „zdvořilosti“ se neomezuje pouze na Řecko. Oportunismus politické korektnosti brání tomu, abychom se problému demografického propadu postavili čelem, neboť stávající koncept lidských práv nabádá k chování orientovanému zcela opačným směrem. A tak by se dalo pokračovat. Unie se stále častěji chová v souladu s heslem francouzských intelektuálů: „Je lepší mýlit se se Sartrem, než mít pravdu s Aronem.“

Newsletter v češtině

Ve světle této situace si můžeme snadněji představit více scénářů budoucího vývoje Unie. Dva z nich se zdají být zvlášť pravděpodobné. V prvním EU funguje trochu jako Rada Evropy či OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), ačkoliv jen v trochu integrovanější verzi. Noví členové její moc neupevňují, ale naopak ji oslabují. Unie je pak stále malátnější, reaguje pomalu a zaměřuje se pouze na zachování norem a procedur. Pokračování v logice „Unie utvářející stále užší svazek mezi evropskými národy“ vepsané do Maastrichtské smlouvy nebude možné. Taková unie by poskytovala příhodný prostor pro jednostranné vyjadřování svých členů.

Druhý scénář v sobě zahrnuje prohloubení integrace, a to buď pomocí smluv a pravidel spolupráce, které jsou v nich vepsány, anebo způsobem paralelním k těmto nástrojům, jako je tomu v případě Paktu pro euro plus. Samozřejmě, že to znamená vytvoření tvrdého jádra vycházejícího z proměnlivé geometrie různých forem zesílené spolupráce. Není na tom nic strašného, už jsme to ostatně zažili. V 50. letech bylo evropské společenství vytvořeno právě proto, že někteří členové Rady Evropy odmítli užší integraci. Když se ukázalo, že Evropské hospodářské společenství bylo úspěšné, připojily se k němu další státy. To samé se může bez problému zopakovat. Tento proces už nadto možná započal spolu s vytvořením mechanismu finanční stability a posílením koordinace makroekonomických politik s cílem zachránit euro. Ne všichni se na něm budou podílet. Bylo by žádoucí, aby se podobný mechanismus rozšířil i na oblast bezpečnostní a obranné politiky.

Je na čase provést obtížná rozhodnutí, rozloučit se s našimi naivními idejemi o neustálém sledu rozšiřování Unie a zastavit paniku pramenící z myšlenky tvrdého jádra. Tím spíš, může-li se Polsko stát jeho součástí. Nemůžeme mít všechno: Společenství hodnot, které by se rozkládalo od Karsu a Doněcku až po Lisabon a Reykjavík, EU složenou z 35 států a ještě k tomu jednotnou a solidární, Unii se silnou mezinárodní identitou, která by byla v bezpečnostních záležitostech rozhodná a důvěryhodná, když bude zahrnovat i země, které jsou k těmto otázkám otevřeně lhostejné. Máme veškerý zájem vytvořit unii, v níž bude více Arona a méně Sartra. Vybudujme integrovanější a odvážnější Unii, která bude pro své okolí zároveň přitažlivá.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma