Budoucnost Evropy je v rukou Merkelové

Představitelé členských států eurozóny se scházejí 11. března v Bruselu, aby se společně pokusili najít cestu z hospodářské krize. Avšak zdá se, že rozdělení EU na dva soupeřící bloky může zabránit jen jedna žena. Hodí se ale vůbec Angela Merkelová na tento úkol?

Zveřejněno dne 11 března 2011 v 14:27

Budoucnost Evropy má ve svých rukou německá kancléřka Angela Merkelová. Z titulu největší věřitelské země drží Německo klíč k vyřešení krize suverénních dluhů členských států eurozóny. Jako kontinentální hospodářský obr je nejvýznamnějším určovatelem směru, kterým se bude Evropská unie v budoucnu ubírat. A ta se právě teď možná vydává na cestu, která by ji mohla odchýlit od ekonomického liberalismu, což by vyvolalo riziko jejího rozdělení a též možného odchodu Británie.

Zdá se, že Merkelová k tomuto nebezpečí náměsíčně směřuje. Přes veškeré její zdravé politické instinkty a dovednosti zřejmě nemá pro EU žádnou vizi. Žalostně dlouho jí trvalo, než začala řešit problémy eurozóny, z velké části kvůli tomu, že němečtí voliči nechtějí platit za záchranu slabších států, jako Řecka, Irska a potenciálně i Portugalska. A v rámci snahy ujistit své krajany, že v marnotratných státech na periferii zavádí germánskou disciplínu, dopouští, aby se při vytváření hospodářských politik EU znatelným způsobem posílila role eurozóny.

Tento znepokojivý vývoj dokládají i dvě setkání z tohoto týdne. Po summitu 27 hlav států a vlád bude následovat summit eurozóny, který deset z nich opomíjí. Historici by to mohli považovat za okamžik, kdy se EU rozdělí na dominantní, korporativistickou eurozónu, a menší, liberálnější vnější zónu. Merkelová je dost chytrá na to, aby jí to došlo a nebyla z toho nadšená, není však natolik statečná, aby tomuto vývoji učinila přítrž.

Co by vlastně na otevřeně dvourychlostní Evropě bylo špatného? Britové hájí svou pasivitu s poukazem na to, že řada unijních politik a institucí funguje jen díky tomu, že se nevztahují na všechny členské státy – schengenský prostor volného pohybu osob, spolupráce v oblasti obrany, plánovaný europatent. Dodávají, že Evropská komise a Soudní dvůr Evropské unie zastaví jakékoliv seskupení v rámci eurozóny, které by si chtělo pohrávat s jednotným trhem: A pokud se ti „uvnitř“ o něco pokusí, ti „venku“ si v oblastech jako daně a nakládání s příspěvky stále drží právo veta. Pokud chce eurozóna hospodářskou vládu, David Cameron vzkazuje, ať si ji klidně vytvoří: Na nás to mít vliv nebude.

Newsletter v češtině

To je poněkud krátkozraké. Dějiny evropské integrace jsou plné příkladů politik, které vytvořily menší seskupení a později se rozšířily: od Společné zemědělské politiky a rozpočtu až po sociální kapitolu a chartu základních práv. Ostatní „vnější“ státy, zejména Švédsko, Polsko a Dánsko, si to uvědomují mnohem jasněji než Británie a na návrhy (proti kterým dříve Merkelová vystupovala), že by se představitelé eurozóny měli setkávat častěji, reagovaly podstatně více podrážděně.

Nejde pouze o moc, ale též o filosofii. Euroskupina o 17 členech je méně liberální než 27členná EU. I přesto, že rozdíl mezi nimi není vždy na první pohled zcela zřetelný: V eurozóně jsou liberálové jako Nizozemci, Irové a Finové a ke státům mimo eurozónu naopak patří i méně liberální Maďarsko a Rumunsko. Těžiště eurozóny však leží na té méně liberální straně. „Pakt konkurenceschopnosti“ (nyní „pakt pro euro“), který Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy v této chvíli prosazují, v sobě obsahuje myšlenku harmonizace daňových základů pro firmy, což je nepochybně krok směrem k harmonizaci daňových sazeb. Vyslyšela by hospodářská vláda eurozóny britské námitky vůči tvrdší regulaci hedgeových fondů v roce 2010, anebo by odolala Sarkozyho jednorázovému návrhu na odebrání regionální pomoci EU zemím, které se proviní „škodlivou daňovou soutěží“? Bojovala by stejně tvrdě za obranu volného pohybu pracovních sil? Prosazovala by dnes silnější směrnici na odstranění bariér v rámci obchodu se službami?

To vše by ty „venku“ mohlo postavit před osudovou volbu. Některé státy by si mohly zacpat nos a vstoupit do eurozóny s cílem znovu získat vliv. Británie by se však jistě vydala opačným směrem. Méně liberální klub, ve kterém by dominovalo euro, by tak skutečně mohl Británii popostrčit až k odchodu z Unie. Není žádných pochyb o tom, že by to euroskeptiky jistě potěšilo, pokud by se ale poté Británii zachtělo některých výhod jednotného trhu, musela by se stále řídit většinou pravidel EU (stejně jako dnes Norsko).

Merkelová v minulosti myšlence pravidelných summitů eurozóny odolávala právě proto, aby Britové, Poláci a Švédové místo u stolu měli. To, že dnes ustoupila, možná ukonejší současné obavy jejích voličů o euro, cena, kterou za to zaplatí v budoucnu, však může být dost vysoká. Pokud se eurozóna posune k větší harmonizaci v oblasti fiskální a hospodářské politiky, celý klub by mohl mnohem méně vyhovovat liberálům a byl by méně přitažlivý i pro ty Brity (včetně Camerona), kteří v Unii chtějí setrvat.

V jádru evropského projektu už dlouho panuje napětí mezi hospodářským liberalismem, který dává přednost otevřenosti vůči světu, a hospodářským nacionalismem, který upřednostňuje vybudování evropské “pevnosti”. The Economist byl v této věci vždy na straně těch prvních a Merkelová obvykle také. Jako nejmocnější evropský politik by teď měla dát jasně najevo, že nynější setkání, určené pouze členům eurozóny, je jen jednorázovým nouzovým summitem a nikoliv začátkem něčeho trvalejšího – a škodlivějšího.

Pohled z Prahy

Alespoň se snaží

Angela Merkelová si zaslouží podporu, píše Respekt. Redaktorka českého týdeníku Kateřina Šafaříková se domnívá, že Pakt konkurenceschopnosti, navržený německou kancléřkou a Nicolasem Sarkozym, je „zárodkem evropské ekonomické vlády“. Vzkaz, který se ozývá z Bruselu zní jasně: „Přiznejme si, my, Evropané, že jsme podlehli bláhové iluzi, že budeme i bez námáhavé a bolestivé proměny stále bohatší.“

Ostatně, jak dále poznamenává Respekt, finanční trhy nám v poslední době připomínají, že zkrachovat může i bohatý západní stát. Jistě, návrh Merkelové a Sarkozyho „se v dohledné budoucnosti zřejmě rozplyne v moři slov, úprav a kompromisů, navíc mu hrozí, že se stane podobně bezzubou strategií jako předchozí ‚akční plány‘ Unie na to, jak se stát jedničkářem mezi světovými ekonomickými tygry“.

Merkelová si přesto na tomhle „festivalu evropské politické bezradnosti“ zaslouží podporu, píše Šafaříková, neboť kancléřka se alespoň o něco snaží. Aby se Česká republika vyhnula „strategické chybě“ měla by Německo podpořit neboť za a) „nic neriskuje“ a za b) „nedostane lepší nabídku než otevřené dveře v Berlíně“.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma