Církvi zvoní hrana

Evropská krize stále jasněji ukazuje, že důležitá je nejen schopnost států udržet se na hranici minimální solventnosti, ale i filozofie, která dosud sloužila jako základ evropského poválečného sociálního a ekonomického systému. Klasické ideologie byly vyčerpány a stále méně se jim daří držet krok s realitou. Současná hospodářská krize však nejenže zvoní hranu státním dluhům a úpadku principů, které k nim vedly, ale znamená i konec některým tabu.

Například řecké a rumunské pravoslavné církve a jejich provokativního postoje, které v současné situaci zaujaly. Nestoudnost vysokých hodnostářů v Athénách a v Soluni dosahuje již několik měsíců vrcholu. Jejich ztracené ovce demonstrují v ulicích, a očekávájí sociální přerozdělení, zaměřují se na odmítnutí úsporných opatření, ale i na nevyčíslené bohatství pravoslavných církví [v Řecku a Rumunsku je církve zproštěna daňové povinnosti a těší se mnoha privilegiím]. Je škoda, že privilegia vysokých církevních hodnostářů nejsou předmětem veřejné debaty, ale jen vyvolávají hněv, vyprovokovaný hlavně extrémně špatnými ekonomickými a sociálními podmínkami.

Podobné výzvě čelí i rumunská pravoslavná církev. Reakce řecké církve je však lakonická a cynická. Hlas občanské společnosti se prý provinil hříchem reptání. Taková reakce ji přibližuje k řecké církvi.

Je církev schopná se přizpůsobit době?

Avšak s tím, jak se současná situace komplikuje – a mluvit v případě Řecka o pouhých komplikacích je jistě eufemismus – vzrůstají šance protestních hnutí vůči církevní neprůhlednosti a autismu, vůči aroganci jejího vedení, i vůči vzdálenosti, kterou toto vedení obvykle klade mezi sebe a zbytek společnosti. A zatímco až do teď se zloba protestujících obracela proti církevním financím, zítra by se terčem pozornosti občanů, kterou krize znovu oživila, mohl stát její politický a společenský vliv. Z dějin víme, že církve se často vyvíjely paralelně se společností, snad proto, že se cítily přemoženy svou stálou pozicí na hranici mezi dvěma světy, transcendentním a imanentním.

Velké vědecké objevy a kulturní, sociální a politické změny minulého století však církev přinutily, aby se i přes svůj ohromný vliv konečně začala věnovat tzv. aggiornamentu [přibližování se současnému životu]. Neudělala tak ze svého vlastního přesvědčení ani z principu, ale pouze za účelem přežití. Jinými slovy se adaptovala, i když jí to nějakou dobu – často dost dlouho – trvalo. Bude toho schopna i dnes, uvědomíme-li si, že změna je nutná, dokonce více než nutná?

Ve svém současném stádiu je evropská krize považována za ryze ekonomickou. Dalo by se však říci, že jde pouze o přípravnou etapu kulturního šoku. Ti, kdo ho neočekávají, se mýlí a ti, kteří si myslí, že znají jeho podobu, jsou pouze obětmi iluzí.

Názor

Pravoslavná církev krizi nezná

„Rumunská pravoslavná církev (BOR) se chová spíš jako šéf nadnárodního podniku než jako Svatý otec. Přivlastnila si, co mohla, a dobročinnost přenechala nevládním organizacím,“píše Adevărul. Rumuni, „národ v této moderní době nezvykle silně věřící“, který se z 90 % hlásí k pravoslavné církvi, si těžce zvykají na úsporná opatření, jež jim jako podmínku půjčky uložil MMF. Zatímco si totiž lidé musejí utahovat opasky, BOR, která je osvobozena od daní, utržila v roce 2010 podle údajů ministerstva financí desetimilionový zisk a v současnosti staví největší katedrálu v zemi. Katedrála „za 120 milionů eur má být dokončena v roce 2015“,upřesňuje list Adevarul, který spočítal, že církev „za posledních dvacet let nechala postavit nejméně dalších 4 000 kostelů“. BOR „projevuje sociální autismus“, píše deník, který se domnívá, že pokud se situace nezmění, začne církev „hnít od hlavy, jako ryba“.