Not sure. Zaměstnanci veřejného sektoru demonstrují proti rozpočtovým škrtům Zapaterovy vlády. Madrid, 20. května 2010.

Co s evropskou levicí?

Levicové strany, které jsou u moci v zemích zmítaných hospodářskou krizí - ve Španělsku, Řecku a Portugalsku - jsou nuceny provádět stejná opatření, která v Německu, Francii či Velké Británii prosazují jejich konzervativní protějšci a která se dotýkají tradiční voličské základny levice.

Zveřejněno dne 4 června 2010 v 13:21
Not sure. Zaměstnanci veřejného sektoru demonstrují proti rozpočtovým škrtům Zapaterovy vlády. Madrid, 20. května 2010.

Stane se jednou z mnoha obětí politiky úsporných opatření v evropských zemích i reformní levice? Tuto otázku stojí zato si klást. Na jedné straně se tři ze sedmi evropských zemí, kterým levice ještě vládne, tedy Řecko, Španělsko a Portugalsko, rozhodly provést úsporná opatření, která se jen okrajově liší od těch, která zavedly Německo, Itálie, Velká Británie a Francie, všechny s pravicovou či středo-pravicovou vládou. Tam, kde je levice v opozici, to na druhé straně vypadá, že filozofii těchto pravicových stran schvaluje, i přes to, že některé její sociální aspekty kritizuje a snaží se podprahově naznačovat, že by politiku finanční stabilizace byla sama schopná uskutečňovat lépe.

Pokud je však pravda, že, jak její stoupenci tvrdí, politika úsporných opatření bude mít z dlouhodobého hlediska dobré ekonomické výsledky, její bezprostřední následky jsou hrozivé. To, jak tato opatření zasahují především ty nejchudší a nejzranitelnější - ženy, mládež, seniory, důchodce a státní zaměstnance, zkrátka tradiční levicové voliče - již nyní způsobuje sociální napětí. Protesty řeckých, španělských i portugalských odborů proti svým vládám budou mít špatné následky také pro levicové vlády.

Keynesiánství se vrací

Nespokojenost s politikou by tak mohla dále růst, což se nepochybně projeví na obyvatelstvu uvrženém do bídy, které bude mít menší zájem o politické dění a uzavře se do soukromé sféry. Nebo se naopak projeví protestním posílením podpory extremistických stran a to spíše těch pravicových, které nabízejí snadno identifikovatelné obětní beránky, jakými jsou například imigranti. Vyloučit se nedají ani násilné akce. Navíc by se mohl posílit už tak rozšířený pocit, že levici od pravice nic podstatného neodděluje.

Newsletter v češtině

V době, kdy ji radikální levice, která vyostřuje svou kritiku kapitalismu, jako ještě nikdy předtím, obviňuje ze zrady, musí reformní levice vyjasnit svou pozici ve čtyřech klíčových otázkách, jimiž se zabývá její vnitřní diskuze. Nejprve ohledně své, v současné době nejcitelnější otázky, tedy ekonomických a sociálních politik, které chce prosazovat. Třetí cesta Tonyho Blaira 90. let znamenala mimo jiné částečnou asimilaci ekonomického liberalismu, vůli chopit se příležitostí, které se objevují díky globalizaci a zároveň snahu potírat její škodlivé sociální důsledky. Pohyb směrem ke keynesianismu a intervencionismu veřejné správy je patrný všude, včetně Labouristické strany, a téměř celá levice se též shoduje na tom, že je nutno se snažit o udržitelný rozvoj pomocí zelené ekonomiky.

Europa jablkem sváru

Tento konsenzus však jen špatně skrývá vnitřní rozdíly. Určité části levice, které s politikou monetarismu nesouhlasí, žádají prohloubení deficitů veřejných financí s cílem oživit investice a růst. Jiné se ztotožňují s nutností finanční stabilizace, ale chtějí vyšší zdanění vysokých příjmů, jakými jsou například finanční transakce, a též silnější sociální opatření. Na jejich obsahu se nemohou shodnout na jedné straně zastánci takzvané care politics, tedy politiky péče a pomoci chudým zmírňovat jejich utrpení, směr představovaný například předsedkyní francouzských socialistů Martine Aubryovou a na druhé straně ti, kteří by raději podporovali individuální snahu, tvořivost a rozvoj.

Zatřetí je zde otázka Evropy, mezitím, co se ozývají stále silnější hlasy pochybující o její relevanci a efektivitě. Levice je zde rozdělena na vlivnou avšak menšinovou skupinu, která má tendenci se uzavírat do národního rámce a na druhé straně stoupence skutečné evropské politické moci schopné orientovat ekonomiku, koordinovat sociální a fiskální politiky a regulovat soutěž mezi členskými státy. Nakonec, v situaci, která by se pro osud demokracie mohla ukázat hrozbou, se levice snaží tuto demokracii znovu oživovat, což některé znovu vede k silnějšímu prosazování renovace klasických struktur zastupitelské demokracie a jiné ke zkoumání možností demokracie participativní.

Ohlušující mlčení italské levice

Je reformní levice rozdělená? Ano, ale v určitém smyslu je jedno, zda své vnitřní sváry navenek ukazuje: důležité je naopak, zda se nakonec znovu rychle stane silou přinášející návrhy a iniciativy, představující originální hlas schopný potýkat se s podstatnými problémy, které s sebou přináší současná situace. Nic není nakonec horší, než ohlušující ticho, které charakterizuje PD (Italská Demokratická strana). Ta se naopak zrodila z vůle prosadit novou sílu, která by svou pozici získala ne toliko mezi pravicí a levicí, ale jako síla sdružující reformisty různých smýšlení proti konzervatismu všeho druhu.

Tato původní myšlenka byla ve zdlouhavých bitvách oligarchů rozhodnutých setrvat na svých pozicích ztracena. Pod záminkou nikoho ve svých řadách, v politickém centru ba dokonce na pravici neurazit, se PD začala utápět v marasmu kompromisů. Co se tedy dnes stalo s italskou politicky bezmocnou levicí, která dříve ve své nápaditosti let šedesátých a sedmdesátých, jako PCI (Italská komunistická strana), PSI (Italská socialistická strana) a ve svém odborovém hnutí inspirovala zbytek evropské levice?

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma