Co ví Erdoğan o Evropě?

Chcete-li být pokrytec, tak raději pěkně okázale, abyste posluchačstvo načas zbavíl kyslíku, který by mu umožnil zpracovat naprostou absurditu toho, co jste právě pronesl. Pokaždé to funguje. Jen se zeptejte tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana, hrdého laureáta možná poslední Mezinárodní ceny Muammara Kaddáfího za lidská práva.

Erdoğan v Německu místním rozdával dobře míněné rady. Z německého úhlu pohledu se choval jako Kaddáfí. Němce obviňoval z rasismu spočívajícím v utlačování třímilionové turecké menšiny, která je nucena se učit německy a které je odepíráno praktikovat svou víru. „Nikdo nesmí ignorovat práva menšiny... Nikomu se nepodaří nás odtrhnout od naší kultury,“ prohlásil na setkání s 11 000 tureckými krajany v Düsseldorfu. „Naše děti se německy učit musí, ale nejprve se musí naučit turecky,“ hřímal, čímž nechtěně nahnal vodu na mlýn vysoce spornému tvrzení Angely Merkelové, která před časem prohlásila, že multikulturalismus v Německu „absolutně selhal“, protože se přistěhovalci odmítají učit jazyk.

Je pravda, že být tureckým přistěhovalcem v Německu nebyla nikdy žádná legrace. Stačí strávit jen pár hodin v přítomnosti stranických kolegů Merkelové, aby se ukázalo, jak málo se přístup některých lidí změnil od doby, kdy do země před 50 lety přijel první gastarbeiter. Německo je na udělování občanství skoupé a proces jeho získání vytváří dojem, že je navržen tak, aby ztěžoval život.

Meze turecké tolerance

Avšak kdo by chtěl být jedním z 15 milionů tureckých Kurdů? Meze turecké tolerance okusí každý, kdo by našel dostatek odvahy k tomu, nechat své děti vzdělávat v kurdštině jako prvním jazyce. Co se týče náboženské svobody, systematickou diskriminací trpí alevité (tvořící téměř pětinu muslimské populace), a dokonce i náboženská bratrstva, která tvoří jádro Erdoğanovy vlastní strany AKP, jsou stále oficiálně zakázaná.

Na Erdoğanovi je pozitivní to, že kdesi v hloubi duše tento bývalý profesionální fotbalista cítí potřebu tyto nedostatky napravit, nebo alespoň některé z nich. Jeho strana AKP toho pro nápravu nespravedlností udělala více než jakákoliv jiná vláda od založení Turecké republiky. Avšak někdy je těžké poznat, se kterým Erdoğanem máte tu čest. Je to ten buřičský populista, kterého jsme viděli v Düsseldorfu, cynicky burcující tureckou diasporu, aby naplnil své fondy pro předvolební kampaň, anebo Erdoğan, který je jakýmsi pobožným Atatürkem, znovuzakladatelem Turecka a poslem světového míru?

Uvnitř je to stále ten emotivní, snadno vyprovokovatelný, idealistický muž z chudé potulné istanbulské rodiny se všemi komplexy, které to s sebou nese. (Abdullah Gül, současný turecký prezident, ho během zvlášť delikátních jednání s generály nebo při návštěvě evropských delegací pod stolem kopal do nohy, aby ho udržel pod kontrolou.) To je také důvod, proč navzdory stále donquijotštějším sklonům a rostoucí korupci a klientelismu ve vlastní straně bude Erdoğan téměř jistě bezprecedentně potřetí za sebou znovuzvolen. Zkrocením armády a uvolněním ekonomiky tureckou politiku změnil natolik, že stará Atatürkova Republikánská strana, která koketovala s krajním nacionalismem, mu za soupeře o premiérský post zvolila alevitu.

Turecký osud je spjat s Evropou

Stejně jako pro většinu Turků je i pro Erdoğana typické velice neurčité chápání dějin jeho země před tím, co se označuje za „nezávislost“, a má sklony na Otomanskou říši nahlížet jako na ničím nepřerušené 600leté období islámského pokroku a univerzální tolerance. Zkuste to však vyprávět Arabům, Egypťanům, Řekům nebo balkánským či kavkazským národům. V Erdoğanově image se odráží spousta naivity neootomanské zahraniční politiky Turecka. Turecko se cítí být Evropou, která je zahleděna do sebe a je stále méně atraktivní, protože dosahuje jen zlomku vysokého tureckého růstu, zrazeno. Právě na základě hospodářských kritérií se domnívá, že mu místo u stolu náleží stejně jako Rumunsku či Bulharsku. Od zahájení vyjednávání v roce 2004 se přitom podařilo uzavřít jen jednu z 35 přístupových kapitol.

Avšak i z té nejzběžnější četby tureckých dějin vyplyne, že jeho osud je spjatý s Evropou asi stejně jako osud Británie. Právě v Evropě Otomané vybrali nejvíce daní, rekrutovali nejvíce vojáků a odtud historicky pochází i největší část jejich elity. Podívejme se na kamiony plné tureckých televizorů, ledniček a počítačů, jak stojí v několikakilometrových frontách na bulharských a řeckých hranicích, a bude nám zřejmé, kde budoucnost této země leží. A Erdoğan si to navzdory tomu, že Sarkozy, Le Pen či papež, a někdy dokonce i on sám o Evropě mluví jako o exkluzivním „křesťanském klubu“, uvědomuje.