Vyberte si jazyk
I když stojí na okraji propasti – do níž nikdy nespadne, jak dokládají průzkumy – nedokáže se Silvio Berlusconi ubránit tomu, aby na ženy, ať už noční krasavice či ministryně, nepohlížel jako na kořist. „Nikdy jsem ženě neplatil. Nevím, jaký je v tom zájem, když ne potěšení z dobývání,“ reaguje na výrok Patrizie D’Addario. Tato show girl nedávno sdělila, že s italským státníkem strávila noc v době, kdy byl Barack Obama právě volen prezidentem Spojených států. Před několika týdny v horké letní malátnosti tomu Berlusconi nasadil korunu: „Noviny neustále tvrdí, že nesnáším ženy. Jestli existuje něco, co mám rád, tak to jsou právě ženy, i ministryně.“
„Papigate“ [přezdívka, kterou dala Berlusconimu jedna dívka, „papi“ znamená „tatíček“] dalece přesahuje meze berlusconiovského folklóru, je to skutečná antropologická a kulturní revoluce, jak uvádějí dokumenty Erika Gandiniho, autora Videocracy, a tvůrčího dua Lorella Zanarda a Marca Malfiho Chindemiho, kteří jsou autory Il Corpo delle donne („Ženské tělo“). Právě ženská těla plní stránky italských médií. Všude stejné křivky: svůdné, zářivé, vystavované na odiv a opečovávané až do extrému. Hýčkáme je a zesměšňujeme. A kdo se tomu nesměje, vypadá v očích společnosti frustrovaně.
"Veline", "meteorine", "letterine" : televizní ikony
Byla jednou jedna Itálie Nilde Lottiové a Tiny Merlinové [Nilde Lottiová byla členkou komunistické strany a první ženou, která stanula v čele Poslanecké sněmovny. Tina Merlinová byla novinářka, spisovatelka a za války členka odboje]. Itálie dnes propůjčuje široký prostor socioprofesním kategoriím v jiných zemích neznámým. „Veline“, „meteorine“, „letterine“ a „letteronze“ – to jsou termíny, které označují „kypré děvy“ z televizních obrazovek Dnes jsou z nich populární ikony, které se pohybují i v politice, poté co pozměnily svůj „look“ – a mají úspěch.
Nejznámější je případ ministryně pro rovnost šancí Mary Carfagnové. Bývalá modelka, která fotila akty pro kalendáře Max, dnes ráda zdůrazňuje důležitost trojice „Bůh, vlast, rodina“ a vychvaluje „Řím, kolébku křesťanství“. Životní dráha mladé evropské poslankyně Barbary Materové je z pohledu Bruselu právě tak nekonformní: narodila se v roce 1981, byla herečkou v telenovelách, moderátorkou na RAI a krajskou finalistkou Miss Itálie. Její životopis uveřejněný na webových stránkách Parlamentu smutně zeje prázdnotou, stejně jako stránky týkající se její politické aktivity. Jedinou jistotou je to, že 28letá krásná poslankyně už brzy získá diplom: „V roce 2009 bude mít za sebou všechny univerzitní zkoušky a hodlá kandidovat do Evropského parlamentu za Lid svobody (PdL) – jihoitalský kraj. Chystá obhajobu doktorské práce na téma reforma druhého stupně základních škol v Itálii.“
A to jsme ještě nezmínili Francescu Pascalovou, bývalou moderátorku pořadu Telecafone („Nekorektní TV“), která se stala známou díky dnes už kultovní větě: „Když si stáhneš kalhotky, zvýší se sledovanost“. Je rovněž iniciátorkou výboru „Silvio, chybíš nám,“ která vyjadřovala Berlusconimu podporu v době, kdy byl v opozici. Dnes pracuje jako radní v Neapoli za PdL a v oddělení mediálních vztahů ministerstva pro kulturní dědictví.
Feministky si špatně rozumí
Bylo by proti čemu se bouřit. Nicméně kam se v tomto zmatku poděly ženy? A co feministky? Mnohé si tuto otázku položily, počínaje těmi prvními, kterých se to týká. Po „Žaluji!“ [narážka na Zolovo J‘accuse], které na stránky deníku L’Unitàvyslala politoložka Nadia Urbinati („Je třeba začít od nuly. Od základů. Například uveřejněním výzvy. Některé ženy se na to připravují. Výzva není staromódní způsob jednání. Je to zcela nové. Nesmíme se nechat odbýt. Musíme začít zde.“), a intervencích ze strany spisovatelek, hereček a vysokoškolských učitelek (poslední příspěvek je od Chiary Volpatové v New York Times z 26. srpna) se zdá, že je debata opět nastolena. Ale ne obnovena: jsou tu výzvy, reakce na ně, poznámky a několik konferencí. Víc nic.
Přitom feministické spolky jsou v Itálii početné a velice aktivní. Není je ale slyšet. A když už ano, pak jejich hlas nezaznívá pro mladé generace jednotně. Chybí jim nejenom místo, kde by se mohly shromažďovat (snad kromě Mezinárodního domu žen v Římě), ale také nový přístup k politice. Přístup, který by byl více strukturovaný, který by se zakládal méně na svědectvích a více na mobilizaci a náboru nových členů za použití jak tradičních, tak moderních prostředků, jako jsou sociální sítě. Kdybychom chtěli parafrázovat Kissingera, mohli bychom se právem ptát „komu můžu zavolat, když chci mluvit s ženským hnutím?“
Giulia Lasagni
