Z krátkodobého hlediska si krize zasluhuje tu největší možnou pozornost. Ale kromě toho by političtí aktéři neměli zapomenout na konstrukční vady samotných základů měnové unie. Ty je možno opravit jen prostřednictvím odpovídající unie politické. Evropské unii totiž chybí potřebné kompetence k harmonizaci hospodářství jednotlivých členských států, mezi nimiž jsou drastické rozdíly v konkurenceschopnosti.

Opětovně posílený „pakt pro Evropu“ jen umocňuje už dlouho pociťovaný nedostatek: Nezávazné dohody uzavírané v okruhu šéfů vlád buď nemají žádný efekt, anebo jsou nedemokratické, a z tohoto důvodu je třeba je nahradit nikým nezpochybnitelnou institucionalizací společných rozhodnutí.

Německá spolková vláda se stala urychlovačem desolidarizace, která postihuje celou Evropu. Příliš dlouho totiž zavírala oči před jediným konstruktivním východiskem, které dokonce i deník Frankfurter Allgemeine Zeitung popsal stručným výrazem: „Více Evropy“.

Všechny dotčené vlády vykazují známky naprostého ochromení a v rozpacích přešlapují před dilematem v podobě požadavků velkých bank a ratingových agentur na jedné straně a obavou ze ztráty legitimity, která jim hrozí u jejich frustrovaných obyvatel, na straně druhé. Bezhlavý inkrementalismus prozrazuje nedostatek širší perspektivy.

Flirt s populismem a strach ze sjednocení

Finanční krize, která trvá od roku 2008, zmrazila mechanismus státního zadlužování a přenesla jej tak na bedra budoucích generací. Zároveň není zřejmé, jak by bylo možné politiky úsporných opatření – obtížně prosaditelné na domácí politické scéně – v dlouhodobém horizontu sladit s udržením přijatelné úrovně sociálního státu.

Měli jsme možnost vidět veškerou tíhu problémů, očekávali jsme, že politici bezodkladně a bezpodmínečně vyloží na stůl evropské karty, aby rozhodným způsobem obyvatelstvu vysvětlili nutnost krátkodobých nákladů a jejich skutečný přínos – historický význam evropského projektu.

Místo toho flirtují s populismem, kterému sami dávali prostor svým mlžením ohledně již tak dost složitého a neoblíbeného tématu. Politika na prahu ekonomického a politického sjednocení zadržuje dech a schovává hlavu mezi rameny.

Proč takové ochromení? Je to dáno perspektivou, ustrnulou v 19. století, kterou si vysvětlujeme pojem démos. Evropský národ podle ní neexistuje, a proto by se tedy jakákoliv politická unie hodna tohoto jména budovala na písku. Proti této interpretaci bych chtěl postavit jiný argument: Trvalá politická fragmentace ve světě a v Evropě je v rozporu se systémovým růstem multikulturní světové společnosti a blokuje veškerý pokrok ve vztazích mezi státní a sociální mocí v rámci ústavněprávní civilizace.

Vzhledem k tomu, že až doposud byla EU vedena a monopolizována politickými elitami, vzešla z toho nebezpečná asymetrie – mezi demokratickou participací národů na požitcích, které si jejich vlády „berou“ pro sebe samé na [občanům] vzdálené bruselské scéně, a lhostejností, či dokonce absencí participace občanů EU na rozhodnutích jejich parlamentu ve Štrasburku.

Tento postřeh však neospravedlňuje substancializaci „národů“. Pouze a jen pravicový populismus i nadále promítá karikaturu velkých národních témat, které se uzavírají jedny před druhými a blokují vytváření čehokoliv, co by překračovala [národní] hranice.

Čím více si to budou obyvatelé členských států uvědomovat a čím víc jim budou média připomínat, do jaké míry rozhodnutí EU ovlivňují jejich každodenní život, tím větší budou mít zájem o využití svých demokratických práv, kterých jakožto občané Evropské unie požívají.

Tento faktor se stal během krize eurozóny přímo hmatatelným. Krize donutila rovněž Radu, aby proti své vůli přijala řešení, která mohou nerovnoměrně zatěžovat národní rozpočty.

Rada 8. května 2009 překročila svůj práh, když začala rozhodovat o poskytování finanční pomoci a možných úpravách výše dluhu, stejně jako vydávat prohlášení o záměrech budoucí harmonizace ve všech oblastech týkajících se konkurence (politiky hospodářské, fiskální, trhu práce, sociální a kulturní).

Za touto hranicí vyvstávají problémy ohledně spravedlivosti přerozdělování. Bylo by tedy v souladu s logikou tohoto vývoje, aby státní občané, kterých se týkají změny v přerozdělování výdajů [na pomoc krizí postiženým státům] plynoucích do zahraničí, měli vůli demokratickým způsobem ovlivňovat v rámci své role občanů Unie to, o čem jejich šéfové vlád vyjednávají či o čem v oné šedé právní zóně rozhodují.

Místo toho jsme svědky odkladných taktik ze strany vlád a odmítání populistického typu evropského projektu jako celku ze strany obyvatelstva. Toto sebezničující chování lze vysvětlit skutečností, že politické elity i média váhají s vyvozením rozumných důsledků z tohoto projektu. Pod tlakem finančních trhů se prosadilo přesvědčení, že při zavádění eura byla zanedbána jeho ústavnost. EU se nemůže prosadit proti finančním spekulantům jinak než tím, že získá pravomoci politického vedení. To je nutné proto, aby bylo alespoň v srdci Evropy, to jest mezi členskými státy evropské měnové unie, možné zajistit konvergenci hospodářského a sociálního vývoje.

Mezi německým hospodářským liberalismem a francouzským etatismem

Všichni účastníci vědí, že tento stupeň „posílené spolupráce“ není v rámci stávajících smluv možný. Společná „hospodářská vláda“, k níž se kloní i vláda Německa, by ve svém důsledku znamenala, že kromě splňování nároků na konkurenceschopnost ze strany všech zemí evropského hospodářského společenství by se vlády členských států musely vzdát své suverenity i v otázkách finanční a hospodářské politiky, dále pak i v oblasti státních rozpočtů a možná, že by nezůstalo nedotčeno ani právo parlamentů členských států rozhodovat o státním rozpočtu.

Pokud nemá být platné právo flagrantním způsobem porušeno, nelze tuto útrpnou reformu provést jiným způsobem než cestou transferu zbylých kompetencí členských států na Unii. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy dospěli ke kompromisu mezi německým hospodářským liberalismem a francouzským etatismem, který má zcela jiný obsah. Pokud se dívám správně, snaží se upevnit exekutivní federalismus obsažený v Lisabonské smlouvě prosazováním mezivládní nadvlády Evropské rady, jež této smlouvě odporuje. Takový režim by umožnil diktát trhů nad národními rozpočty bez jakékoliv skutečné demokratické legitimity.

Šéfové vlád proměnili projekt evropské integrace do určité míry v jeho opak: První nadnárodní demokraticky legalizované společenství by se mohlo stát nástrojem na vykonávání postdemokratické dominance. Alternativa spočívá v důsledném pokračování v demokratické legalizaci EU. Existence celoevropské občanské solidarity nebude možná, pokud se mezi členskými státy, tedy mezi potenciálními trhlinami, nezacelí sociální nerovnosti mezi chudými a bohatými národy.

Unie musí garantovat to, co Základní zákon Spolkové republiky Německo nazývá (podle čl. 106): „jednotou životních poměrů“. Tato „jednota“ se nevztahuje jen na ocenění životních situací společenského života, zda je tato přijatelná z hlediska spravedlivosti přerozdělování, ani z hlediska srovnání kulturních rozdílů. Avšak politická integrace opírající se o sociální blahobyt je nutná pro to, aby národní pluralita a kulturní bohatství biotopu „stará Evropa“ mohly být chráněny od srovnání v rámci napjatě postupující globalizace.