Nechť jsou ti z nás, kdo si přivykli na krizi eura, bez obav: Ještě mezi námi nějaký ten čas pobude. Zahnat ji nedokážou dokonce ani rozhodnutí vzešlá z posledního summitu EU. Ti, kdo tuto situaci dávají za vinu politikům, mají na jednu stranu pravdu. Na druhou stranu nechápou, že se naši politici ocitli tváří v tvář skutečnému a podstatnému rozporu, který vychází ze samotné logiky systému a s nímž se nelze jen tak snadno vypořádat.

Na počátku stojí fakt: Země eurozóny jsou příliš zadlužené. K tomuto závěru došli věřitelé členských států, finanční trhy, na základě stále těch samých kritérií: poskytovaných garancí a zjištěné míry výnosnosti.

Státy si příliš půjčovaly – anebo trhy příliš půjčovaly, to záleží na tom, z jakého pohledu se na věc díváme. Katastrofální situaci nelze přičítat na vrub investorům, ale zásadnímu problému, jímž je skutečnost, že bankovní aktiva, pojištění a fondy jsou tvořeny státními dluhy. Finanční bohatství planety spočívá z valné části na platebních slibech států, nad jejichž platností dnes visí otazník. Jinými slovy finanční trhy nahromadily příliš velký veřejný dluh. Zkrátka mají příliš velký kapitál na to, aby ho mohly využít.

Začarovaný kruh dluhové krize

Taková situace je v kapitalistickém systému běžným jevem. Samotný průmysl často vyrábí zboží, které nedokáže prodat. Řešení je vždy to samé: znehodnocení. Zboží a výrobní prostředky se zlevňují anebo likvidují. V současné krizi se přesně tomuhle chceme vyhnout. Likvidace finančního kapitálu ve velkém měřítku by státy a banky stáhla do propasti. Hrozba „nákazy“ potrvá tak dlouho, jak dlouho se jí trhy budou obávat. Ve snaze je uklidnit navrhují političtí představitelé jiné řešení. Prostřednictvím drastických plánů úsporných opatření se předně snaží vrátit státům postiženým krizím u investorů ztracenou důvěru a zaručit se za nahromaděné hory veřejných dluhů.

Cílem je vyhovět přání věřitelů, kteří požadují záruky za své investice. Jediným problémem je to, že dnes panují pochyby ohledně solventnosti těchto ručitelů. Z peněz, které nemají, tak vlády musejí zachraňovat státy, poskytovat kapitál bankám a kupovat ztracenou důvěru v jejich finanční stabilitu.

Tak to trvá už řadu měsíců. Krize důvěry přerostla v začarovaný kruh, který může být prolomen jen tehdy, přispěchá-li na pomoc Evropská centrální banka v roli ručitele. Jen ona sama totiž může poskytovat úvěry v neomezené výši. Nechuť – jmenovitě ze strany Německa – tuto roli ECB přidělit se zakládá na optimistické naději, že krizi bude možné ukončit bez nutnosti sahat po tomto řešení, které bývá označováno za „nukleární“.

Nedůvěra v záchranný plán

Pouze drastická úsporná opatření, odpis řeckého dluhu, navýšení kapitálových rezerv bank a posílení evropského nástroje finanční stability mohou trhům navrátit důvěru v solventnost Evropy. Je možné o tom pochybovat. Každé z těchto opatření svou povahou spíše vyvolává nedůvěru.

Restrukturalizací řeckého dluhu se totiž naši představitelé zříkají dřívější myšlenky, že úsporné plány fungují. Rekapitalizací bank vyvracejí svůj diskurs o robustnosti bankovního systému. Tím, že EFSF opravňují k podpoře bank, vyvracejí svá tvrzení o tom, že rekapitalizace postačí k zabezpečení bank proti krizi. Navýšením záchranného fondu popírají vlastní slova o tom, že se krize týká pouze hrstky států špatně spravujících své finance. Posilováním úvěrové kapacity EFSF pomocí pákového efektu zpochybňují tvrzení, že eurozóna není v nebezpečí. Neustálými dohady o výši záchranné pomoci pro euro, vyřčenými pochybnostmi o vytvoření evropských dluhopisů a rostoucím zapojení ECB, zpřísňováním kritérií přístupu k evropské pomoci, zkrátka tvrdým lpěním na podmíněnosti poskytované pomoci popírají daný slib, že učiní za každých okolností vše pro to, aby euro zachránili.