Ve středu 9. listopadu v sedm hodin večer vyložil italský prezident Giorgio Napolitano na stůl svůj nejcennější trumf, který měl už jistou dobu v zásobě: Maria Montiho.

Včerejší dramatický den, nejhorší, který Itálie zažila od krize v roce 1992, vyžadoval pádnou reakci, signál, jenž by působil jako protilék, ale také jako varování.

Protilék na náš hroutící se systém a varování pro politické síly, že čas vypršel. Že už není čas na odklady, přešlapování, vyčkávání a hru na schovávanou. Trhy, analytici, ale i média z celého světa nám zuřivě a velice rozhodně metou do tváře, že naše důvěryhodnost je zcela pryč a že nás může zachránit jen důrazný rozchod s minulostí.

Bývalý evropský komisař Mario Monti už dnes není pouhým úředníkem, nýbrž doživotním senátorem, jehož nominaci Berlusconi stvrdil svým podpisem. Dnes je Monti jasně označován za řešení, na němž parlamentní síly mohou založit politické podmínky k vytvoření nové vlády.

Včerejší rozhodnutí možná stále skrývá některé neznámé a také zatím nevylučuje konání předčasných voleb, nicméně udává možný směr. Především pak ale tlačí politické strany k tomu, aby se zhostily své odpovědnosti a Italům jasně, bez různého taktizování a vytáček řekly, co chtějí dělat.

Staré dluhy

Finanční bouře, která se včera snesla na Itálii a která podle mnoha pozorovatelů dosáhla bodu zvratu, nakazila a stáhla ke dnu burzy celého světa a vyděsila penzijní fondy a i ty nejvychytralejší spekulanty – to vše kvůli našim starým hříchům.

Včera ráno se někteří lidé v Itálii podivovali nad reakcemi přicházejícími z celého světa, neboť měli za to, že jsme koneckonců napodobili španělský model: demise předsedy vlády, souhlas parlamentní většiny a opozice s nezbytnými úspornými opatřeními požadovanými Unií a příslib nových voleb. Jak je tedy možné, že je Španělsko José Luise Zapatera z tunelu tak rychle venku, zatímco my do něj šílenou rychlostí vjíždíme? To proto, že jsme vše ještě ověnčili neprůhledností a planými řečmi do té míry, že našemu rozhodování nakonec nikdo nerozumí.

Vžijte se do role cizince – investora, novináře, diplomata, analytika, kohokoliv – a pochopíte, proč ničemu neporozuměli a jejich reakcí byla panika. Zapatero svou demisi ohlásil a podal ve stejný okamžik. V Itálii jsme ale vynalezli jakousi „demisi ze záznamu“, o které se neví, kdy nabude účinnosti, a která není nikde sepsána ani podepsána.

Nové volby

Potom tu je obří pozměňovací návrh k zákonu o finanční stabilitě, který by měl Itálii uvést do souladu se závazky, na nichž se dohodla s Bruselem... škoda jen, že ještě včera ráno nikdo jeho obsah neznal a že se dokonce ani hlavě státu nedostalo výsady si ho přečíst.

A nakonec tu máme datum voleb. Zatímco Španělsko ho stanovilo okamžitě, u nás víme pouze to, že by po Berlusconiho demisi – stanovené na zatím neurčené datum ke konci měsíce – mělo začít vyjednávání [mezi hlavou státu a politickými stranami], které by mohlo vést k naprosto protichůdným výsledkům: úřednické vládě, předčasným volbám, změnám v koaliční většině či vládě nadále vedené Berlusconiho Lidem svobody. Je to zkrátka nerozlousknutelný oříšek.

Ještě včera byla naše politika, fascinovaná zděděnými rituály, jichž je stále otrokem, připravena vrhnout se do věčné hry vyjednávání a handrkování a opět se pokoušela vyvléknout se z problémů na vrub ostatních zemí. Iniciativa prezidenta republiky udělala těmto strategiím a taktikám přítrž a všechny přinutila, aby se se situací popasovali a řekli nám, co v nich doopravdy je.