Změňte svou politiku.“ To v otázce ilegální imigrace Unie požaduje po svých členských státech. Ale Řecko dělá, že neslyší. Místo realizace politiky „dobrovolného návratu“ migrantů do jejich zemí původu se úřady omezují na vyhošťování a nucenou repatriaci.

Naše země se pro imigranty stala pastí. Každý den jich stovky ztroskotají u břehů našich ostrovů při tureckém pobřeží či přejdou hranici z Albánie. K tomu je třeba připočítat nelegální imigranty, které posílají zpět ostatní evropské země. Komunitární legislativa [nařízení Dublin II] umožňuje zemím na severu Evropské unie vrátit imigranty do země, ve které do EU vstoupili. Řecko se tak často ocitá na prvním místě tohoto seznamu.

Násilné vyhošťování a repatriace je jedinou politikou, kterou Atény k řešení tohoto problému využívají. Oproti tomu ve zbytku EU se podle posledních zpráv z prosince 2008 klade stále větší důraz na praktikování dobrovolné repatriace. Řecko tento mechanismus stále ještě neuplatnilo. Vyplývá to z průzkumu, který zveřejnilo ministerstvo vnitra: termíny jako dobrovolný či asistovaný návrat (i finančně) ve slovníku řecké legislativy ani neexistuje! Samozřejmě, že pro vypracování fungující a spravedlivé politiky repatriace je zapotřebí mít k dispozici i „spravedlivý a fungující azylový systém,“ jak se píše ve „Směrnici o návratu“. To však není případ naší země a proto jsme také terčem kritiky na mezinárodní úrovni.

Dobrovolný návrat pod tlakem

Podle směrnice, kterou musí členské státy implementovat do prosince 2010, je nutné, aby mohly být utečenci vůbec „vyhoštěni“, poskytnout jim právní pomoc a dát jim možnost uplatnit svá práva v EU zůstat. Náklady na tuto asistenci (bezplatnou) mohou pokrýt evropské fondy. Směrnice se stala předmětem kritiky, protože počítá s rozdělením rodin s dětmi a nezletilých bez doprovodu, aniž by však práva těchto zvlášť zranitelných skupin dostatečně chránila. Jinak tato směrnice přikazuje vytvoření zvláštních prostor pro ubytování migrantů, které jim musí být poskytnuty od chvíle, kdy vysloví se svým vyhoštěním souhlas až do doby jeho uskutečnění. Co se týče uprchlíků ze zemí, kde by jim hrozilo nebezpečí, musí jim úřady [vyhošťující země] poskytnout zvláštní ujištění v písemné podobě, tak aby nebyly posléze zadrženy policií.

Naše země je z iniciativy sekretariátu bývalého ministra pro veřejný pořádek prvním státem, který spustil programy „nátlaku pro dobrovolný návrat“ bezprostředně po zveřejnění směrnice. Tento „dobrovolný návrat pod nátlakem“ se tak týká osob, kterým vypršela dočasná ochrana, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta či těch, kterým bylo vydáno úřední rozhodnutím o vyhoštění.

80% vyhoštěných jsou Albánci

Téměř tři sta Afghánců se tak na základě uplatnění těchto metod vrátilo do Afghánistánu. Uvízli v Řecku (stejně jako drtivá většina jejich spoluobčanů), protože zde byli identifikováni a byly zde zaregistrovány jejich otisky prstů. To znamená, že i pokud se jim podařilo dostat se do jakékoliv jiné evropské země, byli posláni zpět do Řecka. Na ústřední komisařství v Aténách byl poslán i jeden zaměstnanec afghánské ambasády v Bruselu, aby je k návratu do Afghánistánu přesvědčil. Ve stejné politice pokračuje i nová socialistická vláda. Ministerstvo veřejného pořádku se přejmenovalo na ministerstvo civilní ochrany a ministr ohlásil, že díky evropské pomoci opustí zemi 1 200 imigrantů.

Ministerstvo získalo z Evropského fondu pro návrat zhruba 17 milionu euro na pokrytí nákladů na vyhoštění a repatriaci. Programy pokrývají výlučně náklady na repatriaci uprchlíků z Asie, zejména z Jižní Asie (tedy Pákistán a Afghánistán). Ani tím se však Řecko neřídí. Podle průzkumu je totiž 80% vyhoštěných z Albánie! „Asiatů“, kteří přišli z tureckého pobřeží, se podaří vyhostit méně než pouhé 1%. Je to dáno obtížnou situaci, která mezi našimi dvěma zeměmi přetrvává. V roce 2009 Turecko přijalo pouze 108 osob z celkových 11 309 žádostí. Řecko tak ještě pro nastolení opravdové imigrační politiky musí vyvinout obrovské úsilí …