Verdun (Francie), 22. září 1984. François Mitterrand (vlevo) a Helmut Kohl při komemoraci francouzských a německých vojáků padlých ve dvou světových válkách.

Evropa znamená mír. Opravdu ještě?

Evropští představitelé ve snaze ospravedlnit své kroky na záchrany eura s oblibou využívají přízraku války. Ale tento argument už nefunguje, všímá si nizozemský filosof Paul Scheffer. Souhlas občanů s jejich politikou je třeba si získat skutečnými argumenty.

Zveřejněno dne 19 ledna 2012 v 16:34
Verdun (Francie), 22. září 1984. François Mitterrand (vlevo) a Helmut Kohl při komemoraci francouzských a německých vojáků padlých ve dvou světových válkách.

Některé výjevy se navždy vryjí do paměti: kající se Willy Brandt klečící ve varšavském ghettu, Helmut Kohl a François Mitterrand držící se za ruce na bitevním poli u Verdunu a z nedávné doby pohled na Vladimíra Putina a polského premiéra Donalda Tuska u masových hrobů v Katyni. Tato gesta usmíření poukazují na pocit viny a hanby za události, k nimž došlo ve válečné Evropě. A navzdory přesvědčení mnohých čas tyto emoce nijak nemírní.

V posledních měsících přicházelo varování z Polska, Francie a samozřejmě i Německa, jako například z úst Angely Merkelové, která se nechala slyšet, že: „Historie nás naučila, že země se společnou měnou proti sobě nikdy nevedou války.“ Prezident EU Herman van Rompuy poskytl stručnou verzi téhož výroku: „S eurem by padla i Unie a tedy i hlavní záruka míru.“

Proti heslu „toto už nikdy více“ je velice obtížné argumentovat. Hodně dlouho jsem byl skálopevně přesvědčen, že myšlenka na válku v jádru evropské ideje obsažena být musí. A přesto už není využívání argumentu „už nikdy více“ efektivní. Znepokojující zmínky o možnosti návratu násilných konfliktů pouze odvrací pozornost. A co je ještě horší: odkazování na válku je vyčerpaný a otřepaný argument.

Důležitým ponaučením, které bychom si měli z krize eura vzít, je skutečnost, že Evropa nebyla předmětem dostatečně demokratické diskuze. To se projevilo už v roce 2005 během [nizozemského] referenda o „ústavě“. Lidé, kteří chtěli hlasovat „ne“ (nakonec jich bylo 61 %), museli pokaždé odpovídat na otázku: „Ale jestlipak jste si ten text vůbec přečetli?“ Tato otázka však nebyla nikdy kladena těm, kteří pro ústavu hlasovat chtěli, protože se nacházeli na té správné straně dějin.

Newsletter v češtině

Nové ospravednění integrace

Stejně tak heslo „už nikdy válku“ rychle vede k demokratickému deficitu. Evropa stojí a padá na souhlasu občanů. Během referenda o ústavě proběhlo jen málo racionálních diskuzí o nákladech a výhodách, o cíli a prostředcích. Nikdy nebylo jasně řečeno, že spolu s vytvořením osudového společenství v Evropě se Berlusconi stane i naším politikem, rozpočtový deficit Řecka se stane i naším deficitem a ve Španělsku legalizovaní přistěhovalci se stanou i našimi budoucími občany. Jinak řečeno: v Evropě sice vyvážíme stabilitu, ale zároveň dovážíme nestabilitu. Dále můžeme vážit všechny výhody a nevýhody, ale je třeba tyto věci říct nahlas.

Kromě argumentu „toto už nikdy více“ je zapotřebí nalézt nové ospravedlnění evropské integrace. Musíme začít tím, že si uvědomíme, že ve světě opět došlo ke změně poměru sil. Závratně vysoké zadlužení Západu a rozpočtový přebytek Číny naznačují zcela zásadní proměnu světa. Hospodářství více než tří čtvrtin rozvojových zemí rostlo v posledních deseti letech rychlejším tempem než v Americe či Evropě.

Chceme-li začít psát nové evropské dějiny, je třeba jako výchozí bod zvolit Peking, a nikoli Berlín. Nemohou už začínat v Paříži, nýbrž v São Paulu. Jinak řečeno: pochopit Evropu na národní úrovni je možné jen tak, že si uděláme jinou představu o zahraničí. Heslo „už nikdy válku“ je určitou podobou eurocentrismu. „Pohled je nechtěně zaměřen dovnitř, zatímco zcela zásadní odůvodnění integrace existuje mimo kontinent. „Evropa“ je jediným měřítkem, v němž se může vytvořit úspěšný model společnosti v rámci světové ekonomiky. Pokud toto funguje, nejedná se v případě evropské integrace o ztrátu suverenity, nýbrž rostoucí vliv díky společnému postupu. A v principu tomu může napomoci euro.

Další důvod má spojitost s našimi společnými vnějšími hranicemi. Rozšíření Unie je významným plusem, ale má svou cenu. Vzhledem k rozšiřování dnes Unie všude hraničí s nestabilními oblastmi. Jsme obklopeni regiony, které spolu se severní Afrikou, Balkánem, Blízkým východem a státy bývalého Sovětského svazu patří k nejméně stabilním oblastem na světě. Unie se tedy dříve či později musí stát i bezpečnostním společenstvím starajícím se o své hranice. V této oblasti má obrovský deficit. Teprve až Unie nabídne nejen otevřenost, ale také ochranu, bude možné najít nové ospravedlnění evropské integrace.

Unie sociálních států

Obhajoba argumentu „více Evropy“ nicméně neobstojí před požadavkem na „více demokracie“, a to zvlášť dnes, kdy se za zády voličů horkou jehlou šije nová rozpočtová Unie. Je to velice riskantní podnik: znovu opakujeme ty samé chyby, kterých jsme se dopustili při zavedení eura. Krize eura není nic fatálního, je to příležitost k tomu, abychom se chopili své odpovědnosti. Pokud je skutečně možné zachránit euro přenesením zcela zásadních rozpočtových pravomocí do Bruselu, je třeba [občany] požádat o pomoc a vědět, jak je přesvědčit. A pokud má být měnová unie i nadále unií transferovou, přerozdělování mezi chudšími a bohatšími regiony musí být chtěné a musí jej někdo hájit.

Pokud se však nakonec většina občanů členských států v referendech či volbách vyjádří v tom smyslu, že rozpočtová unie zachází příliš daleko, její verdikt bude závazný. Krajním dopadem může být to, že některé země z eurozóny vystoupí, anebo se ukáže, že euro jako takové není životaschopné. Ne, moc lákavé to opravdu není. To je také důvod, proč politici jako Merkelová a Van Rompuy vyvolávají obavy a hovoří o válce. Ale pokud lze přesvědčivě dokázat, že by konec eura měl velice negativní hospodářské a politické dopady, proč tedy máme tak malou důvěru v možnost získat pro tuto věc většinu? Proč se raději spoléháme na odstrašující efekt minulosti než na přitažlivou sílu blízké budoucnosti?

Hledání nového ospravedlnění Evropy kromě argumentu „tohle už nikdy více“ nespočívá v poklekávání před realismem nákladů a výnosů či výběrem toho nejmenšího společného dělitele. Naopak: ideálem je tržní ekonomika krocená spravedlností, trvalou udržitelností a otevřeností. To, co Evropa může světu ukázat jako možnost, skvělým způsobem představuje unie sociálních států. To je ten cíl, od něhož se odvíjí prostředky. Proto je nezbytné mít neustále na paměti poslední válku, ale už nikdy ji nevyužívat jako záminku.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma