„Před časem jsem přišel o veškerou podporu. Staří rodiče mi několik měsíců platili hypotéku ve výši 540 eur. Nic mi nevycházelo, měl jsem mizerné vyhlídky. Jednou jsem seděl v baru, kde běžela televize. Vysílali pořad Španělé ve světě. Vystupoval v něm člověk, který žije v severním Norsku a vydělává 4000 eur měsíčně. Vypadal spokojeně. Řekl jsem si: Paco, to je pro tebe to pravé.”

Francisco Zamorovi je 44 let a pochází z města Alcantarilla poblíž Murcie. Je to mírný člověk. Kolem krku má šálu uvázanou natřikrát, aby se chránil před štiplavou zimou. Vystudoval elektroniku, má zkušenosti z oblasti stavebnictví a výroby a vydělával 3000 eur měsíčně. Před třemi roky se vše změnilo. Potkal ho stejný osud jako stovky dalších Španělů. Měsíce nemohly najít práci a ze Španělska zmítaného krizí zamířily do jedné z nejbohatších zemí světa s přesvědčením, že je to ta správná volba. Po příjezdu se však jejich sen rozplynul. Bez kvalifikace a znalosti jazyků mají všude zavřené dveře. Úřady o nich nechtějí ani slyšet. Někteří utratí všechny své úspory a živoří, často přímo na ulici.

V srpnu loňského roku si Paco znovu půjčil peníze od rodičů a koupil si jednosměrnou jízdenku do Bergenu. Poprvé v životě opustil Španělsko. V kapse měl 225 eur. První týden strávil procházkami po jednom z nejmalebnějších měst na světě. „Měl jsem malou brašnu, která se vešla do úschovny na nádraží. Platil jsem pět korun (0,75 eur) za použití toalet, kde jsem se myl. Jednoho dne jsem potkal jiného Španěla, který mi řekl o útulku, kam se čas od času mohu jít najíst a zahřát.“

Většina imigrantů nemůže sehnat práci, protože nemluví norsky ani anglicky

Nadace Robina Hooda zaujímá dvě patra dřevěného domu v centru Bergenu. Útulek byl otevřen v roce 2003 za účelem poskytovat útočiště norským rodinám s nízkými příjmy, které si nemohou dovolit platit čtyři eura za kávu v restauraci,” vysvětluje prezidentka soukromé nadace (která je financována 270 000 eury z veřejných peněz) Wenche Berg Husebová.

Je středa ráno a jazyk, který v Nadaci Robina Hooda převládá, je španělština. Denně tudy projde 60 až 100 lidí. “A polovina z nich jsou Španělé,” říká ředitel nadace Marcos Amano. „Dříve to bývali Norové, Poláci, rodiny politických uprchlíků, ale v březnu začali přicházet Španělé,“ vysvětluje Husebo. „Od začátku měsíce jich přišlo 250. Zpočátku to byli muži všech věkových kategorií, později svobodné ženy kolem třiceti let. A pak otcové rodin, někteří i s dětmi. Většina z nich nemůže sehnat práci, protože nemluví norsky ani anglicky.“

Norsko se svou ropou, záviděníhodným blahobytem, politikou usmíření a především vysokými mzdami a nízkou (3%) nezaměstnaností se v posledních měsících setkává s novým druhem emigranta, kterého dlouhotrvající nezaměstnanost a postupné snižování mezd přinutily opustit Španělsko. Norský tisk pokřtil španělské emigranty na „pracovní uprchlíky eura“.

Prosperita Norska a také program Španělé ve světě (mnozí ho udávají jako důvod, proč si vybrali právě tuto zemi, přičemž sledovanost posledních tří dílů věnovaných Norsku se vyšplhala na 2,8 až 3,5 miliónu diváků) jsou lákadla pro stále více Španělů (počet Španělů přihlášených na španělském velvyslanectví v Norsku se zvýšil z 358 v roce 2010 na 513 v roce 2011, nepočítaje ty, kteří nejsou zaregistrováni). Po příjezdu však narazí na nepřekonatelnou překážku v podobě polární zimy, jazyka a závratných cen (pronájem místnosti stojí 600 eur, krabice mléka 2 eura).

„Nikdy jsem v Norsku nezažila tak znepokojivou situaci“

Norsko sice odmítlo členství v Evropské unii, podepsalo však Schengenskou dohodu, která garantuje občanům členských zemí vstup do země. Norsko nicméně nedisponuje veřejnou infrastrukturou na pomoc těm, kteří tam přijedou bez prostředků. „Vláda jim nenabízí ubytování, peníze ani pomoc. To je starost organizací jako Caritas, Červený kříž či Armáda spásy,“ vysvětluje Bernt Gulbrandsen z Caritas v Oslu.

Místní média rychle posbírala příběhy nových imigrantů. V zemi s necelými pěti milióny obyvatel mělo téma velký dopad. V Bergenu, prosperujícímu městu s 260 000 obyvateli, kde nepotkáte jediného pobudu, jim tisk a televizní programy věnovaly hned několik reportáží. „Utekli před krizí ve Španělsku, ale život v Bergenu nesplnil jejich očekávání,“ hlásá jeden z titulků. Anebo: „Mnozí uprchlíci eura žijí v Bergenu v chudobě“.

„Nikdy jsem v Norsku nezažila tak znepokojivou situaci,“ říká Astrid Dalehaug Norheimová, jedna z novinářek, která problém španělských imigrantů zpracovala pro noviny Vårt Land. „Připomíná mi to mou návštěvu Moskvy během krize na konci devadesátých let, kdy se Rusové stěhovali za prací z venkova do měst, ale končili zruinovaní v útulcích.“ Výpověď Tuny, jedné ze zaměstnankyň Červeného kříže v Bergenu demonstruje, jak záležitost vnímají někteří Norové. „Dříve sem přijížděli hlavně Poláci, ale najednou začali přijíždět Španělé. Nemají jídlo ani práci a žádají o pomoc. Politickým uprchlíkům pomoc poskytnout můžeme, ale těm, co přijíždějí dobrovolně, nikoliv.“