„... největší zločin, který v sobě zahrnoval všechny ostatní. Říká se tomu thoughtcrime, zločin závadného myšlení.“

George Orwell, 1984

V referendu, které se teď bude konat, je otázkou – hm, jak vlastně zní ta otázka?

Není to, jak [irský ministr financí] Michael Noonan loni nesprávně tvrdil, referendum o tom, zda by Irsko mělo opustit eurozónu. (Nemohou nás vyhodit.) Není to ani, jak ministerský předseda porůznu hlásal minulý týden, referendum o „ekonomickém oživení“ a „pracovních příležitostech“ nebo o tom, zda si „od této chvíle přejeme podílet se na evropském společenství, euru a eurozóně.“ Rozhodně se také nejedná o definici strukturálního schodku ve výši 0,5 procent – kdyby tomu tak bylo, byla by to historicky vůbec nejpodivnější věc předložená veřejnému hlasování.

Celé se to ale týká definování ideozločinu. Určitý způsob myšlení bude postaven mimo zákon. A není to nacismus, rasismus, nebo nějaká jiná nenávistná ideologie.

Ve skutečnosti je to způsob myšlení, ekonomický „zdravý rozum“, který celá tři desetiletí po druhé světové válce dominoval ve většině rozvinutého světa: filozofie Johna Maynarda Keynese nastavila jistý intelektuální rámec pro většinu evropského levého středu a demokratů Nového údělu ve Spojených státech. Nyní bude tento způsob myšlení zakázán mezinárodní smlouvou, stejně jako například obchod s lidmi nebo chemické zbraně.

Vláda se chová jako domácnost

Zákaz keynesiánství po velkém krachu z roku 2007 se přibližně rovná reakci, jako když by po střelbě do davu měly být zakázány neprůstřelné vesty. Irsko může posloužit za příklad. Keynesův názor byl, že vlády by měly usilovat o proticyklickou politiku, kdy by se vytvářely schodky podporující ochabující hospodářství, stejně jako omezování výdajů, vedoucí k ochlazení přehřívajících se ekonomik.

Základním problémem této fiskální smlouvy je ale primitivní představa, že vláda se musí chovat jako domácnost, která se v dobrých letech okázale ohání hotovostí a v těch hubených si utáhne opasek. Její pohled na keynesiánskou ekonomii je: ani to nezkoušejte. Proticyklická fiskální politika je prostě verboten.

I když si myslíte, že keynesiánský přístup je špatný, je vyhlášení jedné módní myšlenkové ortodoxie za neporušitelný zákon skutečně tak dobrý nápad? Spíše je to jen hloupost ideologie neochotné připustit jakoukoli možnost, že by se mohla mýlit. Je to jen zabedněný ideologický oportunismus, který se snaží krizi využít k transformaci jednoho fanatického pohledu na ekonomii v nezpochybnitelný fakt.

Nicméně fiskální smlouva se „fakty“ vůbec nezabývá. Je to prostě pravicový názor, který získal váhu práva. „Strukturální deficit“ je velmi spornou interpretací komplexních dat – snažit se udělat z toho právní pojem může jedině blázen.

Náhodně vybrané číslo

Ještě důležitějším faktem je, že to co je – nebo není – udržitelná míra státního dluhu, zůstává předmětem široké debaty. Odpověď vždy závisí na okolnostech, jako jsou ekonomický růst, demografie, nebo politická stabilita.

Japonsko má státní dluh ve výši 230 procent svého HDP – což je téměř čtyřikrát více, než je limit eurozóny. Trhy, jejichž úsudek prý máme všichni považovat za evangelium, to však zjevně nijak netrápí: Výnosy japonských desetiletých dluhopisů jsou nižší než 1 procento. Jsou to okolnosti, ne absolutní výše dluhu, co skutečně rozhoduje o tom, jestli tu máme nebo nemáme krizi.

Fiskální smlouva však předpokládá, že okolnosti nehrají roli. Bere většinou svévolně nastavená pravidla ohledně dluhů, dělá z nich fetiše a nás všechny pak nutí, abychom jim vzdávali hold. Předstírá, že okolnosti a kontext neexistují – jediná dluhová hladina je ta správná pro všechny případy, časy i místa.

Neobtěžuje se ani prokazovat, proč by tyto konkrétní limity, které považuje za svátost, měly dávat smysl. Ekonomové se zhruba shodují na tom, že státní dluh vyšší než 80 procent HDP ekonomice škodí. Ale limit eurozóny je nastaven na 60 procent – toto číslo zřejmě bylo vybráno, protože prostě znělo dobře.

Jinými slovy, požaduje se po nás, abychom hlasovali pro nedomyšlený ideologický pokus o převzetí moci, který se vlastně jen snaží postavit mimo zákon jiný názor ve sporu o budoucnost fiskální politiky. Je to stejný paradox jako „válka, která měla ukončit všechny války“ –demokratická debata, která staví mimo zákon ekonomickou debatu o jednom ze zásadních politických témat, volba, která má v důsledku omezit význam hlasování.