Není tomu dlouho, co jsem se ocitl v ostré diskuzi s jednou aktivistkou za lidská práva. Tématem bylo soukromí. Její názor spočíval v tom, že existuje vrozená a převážně neměnná lidská potřeba soukromí. Můj názor se opíral o to, že soukromí je kulturně podmíněný koncept. Jen vzpomeňme na ty otevřené římské latríny s několika sedadly vedle sebe v Pompejích a představte si mít jednu takovou v práci.

Zvláštní otázka spočívala v tom, zda existuje generační rozdíl v přístupu k soukromí, částečně jako důsledek internetových sociálních sítí. Domníval jsem se, že tomu tak je. Jako náctiletý jsem rodičům neříkal vůbec nic a zbytku světa jen o špetku víc. Některé dívky té doby se možná někdy nechaly vyfotit na rockovém festivalu s odhalenými ňadry a někteří hoši zas při kouření trávy, ale celkově platilo, že jakmile jsme vyšli ze dveří, tak jsme zmizeli i z dohledu. Mé děti si však vůbec nelámou hlavu s tím, že jejich matka je schopna jejich společenský život sledovat přes Facebook. Ve skutečnosti si však zřejmě nedělají hlavu ani z toho, že je může sledovat kdokoliv, tedy samozřejmě až do okamžiku, kdy se přihodí něco nepěkného. Existuje velká snaha vytvořit si veřejnou identitu, kterou mají vidět ostatní.

Soukromí vykřičené do nebes

Facebook se svými zhruba 130 miliony unikátními přístupy každý den vzbuzuje otázky nad soukromím, které nemají nic společného s konveční posedlostí průmyslovými kamerami či vládním dolováním dat. Nedávno jsem se dozvěděl, že některé americké vysoké školy si před přijímacím pohovorem prohlížejí profily uchazečů na Facebooku. Co může být v této době, kdy známky ze zkoušek doplňují osobnostní testy, užitečnější než nekontrolovaný záznam o skutečných zálibách studenta? Copak ještě Tristram dělal na své cestě za rozšířením obzorů v rozvojovém světě?

Já bych se z toho zbláznil. Přátelé mé dcery to podle ní berou „úplně v pohodě“. Na základě průzkumu EU z roku 2008 se dá říct, že jde o mnohem obecnější model. Výzkumníci přišli na to, že ačkoliv polovina mladých respondentů vyjadřovala důvěru ve svou schopnost ochránit si na síti své soukromí, jen pětina z nich se domnívala, že idea dát uživatelům „větší kontrolu nad jejich vlastními uživatelskými daty“, představuje dobrý nápad. Jinými slovy: o další ochranu se nestarali a s tou stávající se cítili celkem spokojeni.

Neztratit kontrolu nad svým obrazem

Mezitím však panuje velké znepokojení ohledně shromažďování dat soukromými firmami. Jako člověku, který se sám nechává bombardovat emaily od společností pohybujících se v oblasti, která mě zajímá, mám pocit, že tato obava míjí ten hlavní problém. Dokud máte právo říct podbízením ze strany různých společností „ne“, tak nevidím žádný velký problém. Proto se mi zdá mnohem relevantnější, notoricky známá kauza italského videa, jež zachycuje šikanování. Na konci minulého týdne byli v nepřítomnosti odsouzeni tři zaměstnanci Googlu za porušení práva na soukromí postiženého chlapce, jehož odporné týrání jeho turínskými spolužáky bylo umístěno na server Google Video. Téměř všichni jsou zajedno v tom, že rozsudek je špatný a představuje ránu pod pás svobodě vyjadřování a jeho dopady by mohly internet poškodit. A celkem mají pravdu. Ale zkusme se na chvíli zastavit a podívat se na věc očima rodičů chlapce či jeho vlastním pohledem. Museli se cítit bezmocní a poškození. Jak moc může jednotlivec kontrolovat obraz sebe sama?

To vyvolává velkou otázku o tom, co by se dalo nazvat „managementem dobrého jména“, či – chcete-li – managementem veřejné identity. Co je to, co chcete, aby o vás lidi věděli, a nad čím můžete mít kontrolu? Na webu se objevuje nový fenomén, který podkopává veškerou informační autoritu tím, že ji zaplavuje falešnými informacemi. Jakožto příležitostný cíl takových dezinformací, někdy v žertu (jako když ze mě neznámý člověk na mém odkazu na Wikipedii udělal Srba od narození) a jindy se zlým úmyslem, vím, že to může někomu pěkně zamotat smysl pro realitu. Jinými slovy, zdá se, že existuje větší hrozba, než ohrožení soukromí, a to v podobě pokusů změnit či odstranit pravdu, která je pro hodnotu internetu zásadní. Nedostatek soukromí může být nepříjemný. Nedostatek pravdy je fatální.