Vyberte si jazyk
Revoluce, k nimž dochází v současné době v Evropě, mají obrovský dopad na život každého člověka. Přitom si jejich vlivu všímá pouze pár pozorovatelů. Co je toho příčinou? Skutečnost, že v našem revolučním prostředí neexistují ani revoluční strany, ani zapálení vůdci, ani barikády, ani dobývání Bastily. Nikdo netouží rozmetat moc státu, ani jej nahradit. Tyto revoluce nevybuchují, nýbrž přecházejí. Zviditelňuje je především rostoucí nátlak občanů na státní aparát, zejména pokud mají lidé pocit, že jsou ohrožováni či zanedbáváni. V tom případě se spontánně organizují mimo oficiální politické instituce. Příkladů takových hnutí bychom v Evropě, především pak v Polsku, napočítali tisíce, přičemž k nejznámějším patří hnutí ekologická a feministická.
Ekologové začali vyvíjet aktivitu v malých rozptýlených skupinkách mimo politické kruhy před několika desítkami let. V devadesátých letech se začali v některých evropských zemích spojovat do sdružení, a co je ještě důležitější, začali budovat velkou celosvětovou síť opírající se o asociace a iniciativy nejrůznějšího druhu. Ženská hnutí a jejich boj proti diskriminacím rovněž výrazně posílily. Hnutí, která byla v Evropě před několika desítkami let a v Polsku ještě donedávna považována za okrajová, nebo dokonce směšná, zavedla do politického a sociálního života nové způsoby myšlení a chování.
Veřejné debaty se obnovují
V Evropě se všechny strany vyznačují „autokratickou a oligarchickou strukturou, absencí vnitřní demokracie a svobody, přesvědčením o neomylnosti,“ napsala Arendtová v roce 1963 v Eseji o revoluci. Tento systém nepodporuje účast občanů na veřejném životě: jsou pouze zastupováni a toto zastupování se týká jejich zájmů nebo dobrých životních podmínek, nikoliv jejich činnosti nebo názorů. Arendtová přísně soudila demokracii své doby, ale její stanovisko se dá vztáhnout i na naši současnou demokracii, poplatnou momentálním trendům a podřízenou stranickým aparátům. Řešení, které navrhovala Arendtová k docílení větší svobody v politice a které se opíralo o zašlou tradici revolučních rad neboli diskusních fór, z nichž vzešla nejvýznamnější rozhodnutí, je sice překonáno, nicméně volný přístup k veřejné debatě, který je podle Arendtové prvotní podmínkou politiky v ušlechtilém slova smyslu, se nyní znovu rodí v jiné podobě.
Za skupinami stojí silné organizace
V současné době prochází revolucí účast ve veřejné sféře a jsme svědky revolučních změn ve způsobu utváření elit. Tato revoluce, která není ani levicová, ani pravicová, dalece přesahuje klasické politické ideologie, které se zrodily v devatenáctém století a jsou čím dál méně uzpůsobeny naší době. Nyní se občané angažují v soukromé či veřejné sféře svobodně, nezávisle na státu. Díky snadnější komunikaci vytvářejí sítě a různé nátlakové skupiny. „Dokonce i sportovci mají silné organizace. To samé platí pro homosexuály, obchodníky se zbraněmi, řidiče, handicapované osoby, rodiče, rozvedené, ekology, teroristy atd.,“ prohlásil před téměř dvaceti lety německý intelektuál Hans Magnus Enzensberger. Dnes se tento jev zintenzívnil. Nikdo neví, co tyto revoluce přinesou. Budou stát u zrodu společnosti, v níž bude vládnout bezmezné sobectví a které budou zdrojem násilí? Riziko tady je. Anebo možná naopak demokracii a její strany ozdraví tím, že dají základ ušlechtilejší politice založené na svobodné účasti na veřejném životě. Jak napsala Hannah Arendtová, svoboda je možná jen mezi sobě rovnými.
Politická angažovanost
Nové politické štěpení
Nedostatek důvěry v instituce, manipulace veřejného mínění, povrchnost politických programů… důvodů, aby se občané nezajímali o politiku, existuje mnoho. Jak přitom ale tvrdí politolog Michael Zürn v Die Zeit, politická angažovanost roste. Jedná se však o nadnárodní či zahraniční angažovanost v nevládních organizacích a na mezinárodních konferencích a summitech, kde si tyto orgány vydobyly důležité místo. 55 % Němců se tak domnívá, že problémy spojené s globalizací jsou schopné řešit mezinárodní organizace, zatímco 11 % jich tento úkol přisuzuje státu. Zürn zaznamenává novou dělicí linii nahrazující bývalé pravo-levé rozdělení: „Integrace proti demarkaci“. Ti, kdo podporují otevřenost společností mezinárodnosti, proti těm, kdo bojují za národní uzavřenost. Tábory se střetávají stejně tak v debatě o imigraci v Nizozemí, jako v polemice o liberalizaci nebo ochraně průmyslu ve Francii nebo o budoucnosti evropské integrace. „Kosmopolitní ofenzíva se odehrává na mezinárodní scéně,“ jejíž kódy zná, ví, jak mobilizovat média, a požívá tak různých výsad, zatímco „komunitaristická obrana se [velice úspěšně] odehrává na národní úrovni“. Podle Zürna pak právě toto rozdělení oslabuje celou politiku: „proto by politika a média měly opustit mýtus všemohoucnosti národního státu a konfrontovat občany s celou spletitostí zahraničních záležitostí.“
