Otázkou není, zda se v Bruselu pohybuje mnoho lobistů – to je skutečnost. Většina odborníků se shoduje na tom, že v prostředí bruselských institucí je v současné době aktivních asi 15 až 20 000 lobistů. A to není málo.

Reakcí na to je časté konstatování, že stejně je jich i v Haagu [sídle nizozemské vlády], pouze se pohybují více v pozadí, zatímco v Bruselu jsou všem na očích. Lobisté a různé zájmové skupiny jsou totiž obvykle jako odborníci zváni k účasti na předběžných debatách o chystané legislativě. Návrhy zákona jsou pak rychle publikovány a předkládány všem ke komentáři. Tento postup by nás mohl zneklidnit, má však své výhody.

Evropská komise nemůže být malou a efektivní organizací a zároveň být schopna sama si se vším poradit. Jinými slovy znalost průmyslových odvětví a vnějších faktorů je nezbytná. Nehledě na to, že Evropská komise tak získává pevnou podporu ze zadních lavic. Účast nejrůznějších zájmových skupin je proto pozitivní, říkají její stoupenci.

Můžeme si však položit otázku, zda jsou pravidla hry pro všechny stejná a zda je ke různým skupinám přistupováno rovnoprávně: mohou malé organizace, které nedisponují velkými zdroji, mít stejný vliv jako velká a bohatá průmyslová odvětví? Podle odpůrců lobbingu je to zcela vyloučeno. „V osmdesáti procentech vyhrává ten bohatší,“ říká Erik Wesselius z Evropské observatoře pro MSP. „Existuje nespočet příkladů, kdy byla vypracovaná zpráva [lobisty] natolik pozměněna, že je zcela k ničemu a její autoři od ní nakonec zcela upustí.“ Patří k nim například návrh systému označování potravin – zelená barva pro zdravé potraviny, červená pro nezdravé. Pro spotřebitele jednoduché a srozumitelné, přesto však návrh nakonec k ničemu nevedl. „Jednoduše z důvodu silného odporu zemědělsko-potravinářského průmyslu,“ vysvětluje Wesselius.

V některých oblastech jsou nerovnosti mezi skupinami zcela zjevné. „[Finanční skupina] Citigroup má v Bruselu 40 stálých zaměstnanců,“ říká bývalý lobista Pim van Ballekom, zatímco finanční sektor naopak disponuje jen malým počtem finančních „strážníků“. Stejně je tomu v oblasti maloobchodu, logistiky či potravinářského průmyslu – i zde jsou síly značně nevyvážené. V jiných sektorech, například v oblastech životního prostředí či lidských práv, jsou naopak nevládní organizace velmi dobře zastoupeny. I v otázkách internetu fungují malé akční skupiny velmi efektivně, jak jsme se mohli nedávno přesvědčit v souvislosti se smlouvou ACTA: zábavní průmysl se nakonec mohl jít klouzat.