Řecko by mohlo v září opustit eurozónu, Španělsko hodlá požádat Evropu o finanční pomoc a Evropská centrální banka se chystá k dalšímu nákupu italských dluhopisů.

Naši představitelé nás zdraví z rajských ostrovů, kde tráví dovolenou, a ujišťují nás jako obvykle o tom, že nedopustí, aby se eurozóna roztříštila na kusy. Poctivě se zachoval jen Mario Monti. „Slova naděje bude možné mladým lidem adresovat teprve za několik let.“ Monti s politováním konstatoval, že dnešní dvacetiletí, kteří čelí 36% nezaměstnanosti, jsou „ztracenou generací“, a že jediné, co dnes může udělat, je „omezit ztráty“.

Cokoliv vedoucí představitelé tento týden udělají, i kdyby se zítra rozhodli sloučit rozpočty nebo natisknout miliardy eur, jizvu krize nevyhojí.

Průměrná míra nezaměstnanosti mladých dosahuje v Evropě 20 %, ve Španělsku a v Řecku dokonce 52 %. Pokud nějaká pracovní místa vznikají, jako například ve Velké Británii, pak se smlouvou na dobu určitou. Nestabilní zaměstnání je pro ztracenou generaci ohroženou nezaměstnaností a chudobou tím posledním útočištěm. Na Blízkém východě stačila k rozpoutání arabských revolucí 26% nezaměstnanost mladých lidí. V Evropě není koho sesazovat, ale Montiho slova jsou nepřímým přiznáním kapitulace demokracie před krizí.

Úpadek životní úrovně mladé generace ještě zatím tlumí evropský sociální model, zejména díky vysokým důchodům rodičů, kteří mohou svým dětem v prekérní situaci platit výlohy. Ale co se stane, až tu nebudou, nebo až řecká, španělská a italská vláda sníží důchody?

Namísto demonstrací proti kapitalismu v ulicích hlavních měst by se měli mladí lidé vydat na pochod na Brusel, a vyjádřit tak svou podporu Evropě. Mladí Italové a Španělé by měli od politiků požadovat rychlou hospodářskou integraci a mladí Němci by měli vyzývat k solidaritě, která tolik chybí jejich rodičům. Měli by tak učinit dřív, než se sami stanou ztracenou generací, nejen z hlediska prosperity, ale i demokracie.