Vyberte si jazyk
Každým rokem více lidí se účastní Uctění památky mrtvých, rituálu, který se mnohým zdál od začátku 70. let vymírat. Tématem války se též zaobírá sílící proud publikací, s neustále se měnícími úhly pohledu. Zdálo se, že impozantní dílo Loe de Jonga [nizozemský historik 2. světové války] pokrylo celou oblast tohoto zkoumání, geograficky i tématicky.
Od té doby se však objevily nové nuance a historici se začali zajímat zejména o individuální příběhy osob, které byly do války tím či oním způsobem zapojeny. Teď, když jsme vyposlechli poslední z těch, kdo přežili, se pozornost obrací směrem k nespoutaným čistkám po roce 1945, ke kolaboraci a našemu poválečnému vztahu k válce. To z těchto témat je historiografie živa.
Holocaust určuje evropskou identitu
"Myslím, že druhá světová válka se jednoho dne vyčerpá do té míry, co válka osmdesátiletá [boj Nizozemců proti Španělům, který vyvrcholil vytvořením Spojených nizozemských provincií v roce 1648]", prohlásil kdysi v tomto listu spisovatel a novinář Ad van Liempt. "Význam masakru Židů však ve vzpomínkách jedině zesílí." Nejde jen o nevyhnutelný důsledek evropské historie: je tomu tak i proto, že si to historici dali sami sobě za cíl. Jak čas plyne, je stále jasnější, že Holocaust představuje největší demarkační čáru na kontinentu - místo neštěstí, pole působnosti viníků i jejich kompliců.
Po Holocaustu ztratila přemýšlející část Evropanů víru v sebe sama a v blahodárné účinky svých ideologií a technologických inovací. Pokrok, který je na konci předešlého století naplňoval takovou nadějí v lepší zítřky, nedokázal zastavit masakr celých národů. A ještě hůře: pokrok symbolizovaný vlaky, letadly, továrnami a společenským životem umožnil organizovanou vraždu. Nikde nebyla deziluze ze sebe-destrukce pokroku pociťována tak silně jako právě v Evropě.
Na druhé straně nebyl žádný z kontinentů tolik svou temnou minulostí tolik pročištěn. Druhá světová válka vytvořila podmínky k evropskému sjednocení a pacifikaci bojechtivých národů. Opravdovým německým zázrakem není ani tak rychlá rekonstrukce zdevastované země, ale spíše její morální očista. Po století bylo Německo - od roku 1871 jednotný stát - zdrojem vření a války. Dnes je pilířem mírumilovné a prosperující Evropy. Právě proto, že je do takové míry určujícím prvkem evropské identity, přispěl Holocaust k odlišnosti mezi mentalitou Evropy a jiných částí světa.
Význam, který má pro Evropany, není univerzální - jak vyplývá z neostýchavého postoje arabského světa k tomuto tématu. Šedesát let po druhé světové válce je masakr židů neoddiskutovatelným dnem propasti evropské historie, kolektivním měřítkem bývalých viníků i obětí. Zároveň však značí i hlubokou propast mezi Evropany a těmi, pro které Holocaust tento základní význam nemá.
