Španělské odbory ve čtvrtek pohrozily celonárodní stávkou a protesty. V zemích, které se od Druhé světové války během několika desetiletí téměř nedpřetržitého růstu posunuly od chudoby k prosperitě a vždy se těšily materiální podpoře plynoucí ze členství v Evropské unii, je šok téměř hmatatelný.

Dvěma věcem je těžké uvěřit: mohou mě propustit, a abych dostal důchod, tak budu muset pracovat až do 65,“ říká Yannis Adamopulos, který pracuje jako hlídač v jedné státem kontrolované řecké společnosti. Další Řek, Fotis Magriotis, stavební inženýr na volné noze, se rozhodl prodat své sportovní užitkové vozidlo. Je těžké najít práci a zdanění benzínu se téměř zdvojnásobilo. „Nezbývá tedy než se toho zbavit,“ uvádí. Taková prohlášení vyvolávají na severní polovině Evropy, kde nejistota udržení práce, odchod do důchodu v 65, malá auta a vysoké ceny benzínu nejsou ničím neobvyklým, černý humor. Konec konců to byly finanční trhy a ne spořiví němečtí pokladníci eurozóny, kdo vystavil na odiv zranitelnost Řecka, Španělska, Portugalska a uvedl do pohybu záchranný balíček ve výši 750 miliard euro, který byl představen o víkendu.

Po mejdanu kocovina

Nouzová pomoc, která má za cíl uvolnit státní dluh a mezibankovní trhy v Evropě, však přišla společně s podmínkami, které stanovila Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Spojené státy. To znamená, že po dvou letech mejdanu v podobě státních výdajů po vypuknutí krize v roce 2008, které během recese ulehčily život, budou vlády muset své deficity snížit. A to velice tvrdě. Poprvé od chvíle, kdy v 80. letech začala [do Řecka] volně plynout pomoc z EU, Řekové čelí podstatnému snížení své životní úrovně. Jejich hospodářství se má letos propadnout o 4% a v roce 2011 o dalších 2,6%. Tato nová realita, kterou prosazuje řecká socialistická vláda – 12% snížení mezd pro státní zaměstnance, snížení důchodů a hrozící propouštění ve státem vlastněných firmách – pracovníky v přebujelém státním sektoru naprosto ohromuje.

Podobná, i když méně přísná, opatření prosazuje i socialistická vláda ve Španělsku. Premiér José Luis Rodríguez Zapatero tak proti sobě pohněval bývalé spojence z odborových hnutí, když odstoupil od svých slibů a v rámci snahy snížit deficit od příštího měsíce sníží platy všem státním zaměstnancům o 5%. Ortodoxní ekonomové a Zapaterovi konzervativní protivníci tvrdí, že vláda a španělský lid chápou význam existence dynamického soukromého sektoru, který by stát blahobytu ufinancoval, příliš pomalu. „Španělé chtějí uvažovat jako Kubánci a žít jako Američané,“ říká ekonom a podnikový konzultant Lorenzo Bernaldo de Quirós.

Nemožnost splatit sekeru

Na severu se Němci chovají podle své pověsti pečlivých pracantů, kteří si uvědomují věčný kompromis mezi poskytovanými službami a daněmi. Mnoho voličů minulou neděli ve volbách konaných ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko dalo najevo, že by raději platili vyšší daně, než aby se třeba zavřel jejich místní plavecký bazén či školka. „Němci dávají daleko více přednost stabilitě a úspornosti před utrácením na dluh,“ prohlašuje Jürgen Falter, profesor politologie na univerzitě v Mohuči. „Je to součást kolektivní paměti, která se váže k hyperinflaci, která ve dvacátých letech připravila o úspory jejich prarodiče.“

Rozdělení mezi severem a jihem není tak ostré, jak by se mohlo na první pohled zdát. Francie se rozkládá na severu i jihu Evropy a i ona by mohla čelit masivním protestům proti tříletému zmražení státních výdajů. Irsko a Velká Británie na severozápadě Evropy patřily ve chvíli, kdy se neudržitelným způsobem zvětšovaly bubliny v realitních a finančních službách v opojných letech před pádem Lehman Brothers mezi ty nejrozmařilejší evropské národy.

Přinejmenším v Dublinu začínají být tvrdé škrty, které mají dát do pořádku veřejné finance, pořádně cítit. Pár kroků od vládních budov si opravář obuvi John Myley stěžuje, že mnoho jeho zákazníků má problémy s placením. „Každý se snaží udržet si svůj vzhled. Ale říkám vám, v této chvíli tu mám 14 párů bot na sekeru od lidí, kteří nemohou zaplatit, dokud jim na konci měsíce nedojde výplata.“ Předchozí i nová britská vláda navrhly ve veřejných výdajích rozsáhlé škrty, avšak v předvolební kampani se o nich moc nediskutovalo a jejich podrobnosti dodnes zůstávají obestřeny tajemstvím. Neexistuje způsob, jak předpovědět, jak dobře Británie svůj osud přijme. Avšak i malé škrty ve výši 500 milionů liber [necelých 15 miliard korun] v oblasti vysoké školství letos přinesly vlnu protestů.

Uvědomnění a panika

Ani jihoevropané nejsou tak marnotratní, jak se říká. Italové pociťují utažení opasků už několik let, ačkoli slovo úspory se do italského politického slovníku ještě nedostalo, protože předseda vlády chce udržet pozitivní náladu. Za posledních pět let středolevicová i středopravicová vláda držely veřejné výdaje docela pevně pod pokličkou. Poměr deficitu veřejných financí Itálie tak udržely ve zvládnutelných mezích.V Portugalsku reagují ekonomicky konzervativní obyvatelé na tvrdá úsporná opatření šetřením, upřednostňují splácení hypoték a brání si svá pracovní místa. Stejně jako během předchozí hospodářské recese, kdy se tisíce pracujících ocitli měsíce bez výplaty, země dala přednost houževnatosti před revoltou. Úspory domácností rostou a nesplácení hypotéčních půjček zůstává i nadále na nízké úrovni. Poté, co hospodářství jejich země v uplynulém desetiletí rostlo v celé eurozóně nejpomalejším tempem, čelí Portugalci dalším čtyřem letem utahování opasků a rostoucí frustraci.

To samé však platí i o většině západní Evropy. Každý stát eurozóny zavádí opatření, která musí či může snést – od postihování daňových úniků ve Španělsku a Řecku po snižování příspěvků na dítě v Irsku a kontrolu veřejných výdajů téměř všude – aby se podařilo dosáhnout cíle v podobě 3% deficitu veřejných financí v horizontu tří až čtyř let. Nebezpečí spočívá v tom, že Evropa štvaná tržními silami reaguje příliš pozdě a že tyto silné dávky úspornosti přidusí první záchvěvy rodícího se hospodářského růstu a zhorší tak v budoucnu rozpočtové problémy, což povede k opětovnému pádu do recese. „Mnoho Španělů si tento týden uvědomilo, že ty peníze nejsou naše, že se jen vypůjčily od druhých a my nad nimi nemáme svrchovanou moc,“ uvádí nejmenovaný private equity investor z Madridu. „To, co se musí ve Španělsku provést, je natolik závažné, že to vede k panice i ve chvíli, kdy na to jen pomyslíte.