Katalánsko by mohlo spustit novou vlnu separatismu v Evropské unii a pozadu pravděpodobně nezůstanou ani Skotsko a Vlámsko. V tom tkví velký paradox Evropské unie. Ačkoliv stojí na myšlence sdílené suverenity, snahy regionů o nezávislost usnadňuje.

Je možné, že z krize eurozóny se vynoří nová, postnárodní Evropská unie, která bude silněji prosazovat fiskální unii a centralizaci kontroly nad národními rozpočty a bankami. Krize však zároveň uspíšila volání po nezávislosti, jež se ozývají z bohatších regionů Unie, nespokojených s tím, že musí finančně podporovat své chudší sousedy.

Předseda katalánské regionální vlády Artur Mas nedávno šokoval Španělsko i finanční trhy požadavkem na předčasné volby a slibem uspořádat referendum o nezávislosti regionu, které madridská vláda považuje ze nezákonné. Skotsko plánuje podobné referendum uspořádat na podzim roku 2014. Vlámové už takřka dosáhli úplné autonomie, úřední i jazykové. Stále ale nelibě nese to, co místní považují za trvalou hegemonii francouzsky mluvících občanů Valonska a bruselské elity. Tyto pocity se jistě odrazí v regionálních a komunálních volbách, které se konají 14. října.

Sdílené neštěstí

Podobně jako nešťastná manželství, i nešťastné země spolu zůstávají z mnoha důvodů – sdílené historie, prožitých válek, společných dětí i stejných nepřátel. Hospodářská krize v Evropské unii však oživuje mnohé staré spory.

Řada lidí v Katalánsku i Vlámsku si například stěžuje, že do společné státní kasy platí více, než kolik z ní dostává, a to i v době, kdy národní vlády veřejné služby omezují. V tomto smyslu jsou regionální spory zmenšeninou současné debaty o eurozóně, ve které si bohatší země Severu jako Německo, Finsko či Rakousko naříkají nad neustálým odlivem bohatství a prosperity, které udržují země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko nad vodou.

„Celý vývoj evropské integrace podstatně snížil rizika rozpadu, jelikož nově se tvořící územní celky vědí, že nemusejí být zcela autonomní a nezávislé,“ soudí Mark Leonard, ředitel think-tanku European Council on Foreign Relations [Evropská rada pro zahraniční vztahy, ECFR]. „Jsou si vědomy, že mají přístup k pětisetmilionovému trhu a mohou využívat mnoha ochranných mechanismů EU.“

Jste malí? Jděte do toho

Heather Grabbeová, která po dobu pěti let pracovala jako politická poradkyně eurokomisaře pro rozšířování, ale dodává. „Pokud jste malou zemí EU, jako je Malta či Lucembursko, je pravděpodobné, že v Bruselu budete vzhledem ke své velikosti nadreprezentováni, takže jděte do toho.“ Podle Grabbeové, která je nyní ředitelkou Open Society Institute, nejsou v otázce separatismu nejdůležitější peníze, ale historické křivdy a jazyk.

„Mnoho tlaků je spojených s revizemi starých vyrovnání, proher a úmluv o tom, kdo se co zaváže odvádět do společného rozpočtu,“ říká Grabbeová. „V rozhodujícím okamžiku ale nejde o peníze, nýbrž o národní mýty – kdo jsme, různé metapříběhy a emoce. Cítíme se někým utiskování? Je odchod ze společného státu bezpečný? Duch dějin se vrací a ačkoliv ekonomika svou roli jistě hraje, lidé nakonec volí spíše srdcem.“

Krize však znamená i skutečný hlavolam pro regionální lídry, protože značně snížila přitažlivost Evropské unie. Ve Skotsku například existoval předpoklad, že v případě nezávislosti by se země k evropskému bloku přidala bez velkých průtahů, jelikož Skotové už jsou jejími občany. (Koneckonců asi 20 milionů východních Němců se členy stalo v podstatě přes noc, aniž by pro to museli cokoliv udělat.) Zdědilo by však Skotsko britskou „výjimku z eura“, anebo by se jako nový evropský stát muselo zavázat, že společnou měnu přijme? A pokud ano, kdo by byl zodpovědný za finanční záchranu Bank of Scotland, kdyby na to přišlo?

Silnější Brusel se malým regionům líbí

Evropská unie se u lídrů těchto regionů tradičně těšila silné popularitě, říká Josef Janning, ředitel studií jiného bruselského think-tanku, European Policy Center. „Sílící moc Bruselu považovali za znamení, že národní vlády se zmenšují a jejich význam relativizuje, a jednotný evropský trh tento proces ještě urychluje,“ říká Janning. Mnoho z nich vytvořilo regionální uskupení, aby se tak pokusilo obejít centrální vládu. Katalánsko se například přidalo k německé spolkové zemi Bádensko-Würtembersko, francouzskému departmentu Rhône-Alpes a italské Lombardii. Vzájemně se považují za regionální tahouny, říkají si „čtyři motory Evropy“ a součet jejich HDP předčí Španělsko.

„Teď však přišla krize,“ pokračuje Janning. Pro regiony to představuje problém, jelikož krize znamená další koncentraci moci do hlavních měst, která se snaží snížit národní rozpočtové schodky. „Veškerá pozornost se teď znovu upírá na Madrid, Řím, Paříž a Berlín,“ vysvětluje Janning, „takže příležitosti regionů se snižují a ty bohatší jsou nuceny platit.“

Evropští lídři věří, že odpovědí na krizi je „více Evropy“. To by separatistické oblasti obvykle potěšilo, evropští voliči a daňoví poplatníci jsou ale nedávným vývojem otřeseni, jsou skeptičtí a rozzlobení.

Mark Leonard z ECFR říká, že když nedávno navšívil Barcelonu, katalánští představitelé se ho neustále vyptávali na Skotsko. „Jejich znalosti o vnitřních skotských záležitostech byly mnohem hlubší než moje,“ říká. „Je jasné, že se všichni navzájem sledují a reagují jeden na druhého.“