Ani země, které snížení regionálních nerovností věnují velkou pozornost a nemalé finanční prostředky už několik desítek let, nedosáhly závratných výsledků. Na šíři problematiky poukázala nedávná studie Eurostatu. U obyvatel londýnské City činí HDP na hlavu 334 % evropského průměru. V severozápadním Bulharsku dosahuje tento ukazatel pouhých 26 % průměru Evropské unie.

Za těmito statistikami se skrývají velice specifické rozdíly. Například v Německu je ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko kupní síla na obyvatele přibližně stejná jako v Estonsku nebo v některých bohatých řeckých regionech. Na druhou stranu existují výrazné rozdíly mezi Saskou Kamenicí (Chemnitz), kde HDP na obyvatele dosahuje 82 % evropského průměru, a Hamburkem, který vykazuje 192 % evropského průměru.

S podobným schématem se setkáme i ve Španělsku. Zatímco jih země (Andalusie/Murcie) vyprodukuje každoročně přibližně 82 % HDP na obyvatele, dosahují Madrid 136 % a Katalánsko 123 % evropského průměru.

Regionální rozdíly jsou nicméně stále nejvýraznější v Itálii. HDP na obyvatele směrem na jih poloostrova klesá. V Piemontu a Lombardii (Milán a Turín) dosahuje 134 % a 119 % evropského průměru, zatímco v Kampánii (Neapol) už po několik let jen lehce přesahuje 65 % průměru.

Na východě Německa je nezaměstnanost dvojnásobná

Do vyrovnání regionálních rozdílů vložila nejvíce prostředků bezpochyby německá spolková vláda. Východoněmecké spolkové země získaly z Fondu německé jednoty a z paktů solidarity za posledních dvacet let zhruba 1,5 miliard euro. V souladu s plánem „Aufbau Ost“ na výstavbu bývalých spolkových republik NDR byly financovány důchody, sociální dávky, budovány silnice a městská infrastruktura, to vše za současné podpory investic.

Tato transformace, která bije do očí, například když přejíždíte zemi po dálnici z východu na západ, dosáhla takových rozměrů, že některé západoněmecké regiony, zvláště velká průmyslová střediska, začínají mít obavy, aby nezůstaly za východoněmeckou dynamikou pozadu.

Přitom průměrný HDP ve východoněmeckých republikách představuje pouze 71 % HDP západního Německa. Stejné rozdíly se projevují i v průměrném příjmu. Politika zaměstnanosti se pak potýká se skutečným nezdarem: míra nezaměstnanosti je na východě dvakrát vyšší než na západě.

Německým politikům z koalice CDU/CSU-FDP se už zajídá neustále podporovat východní oblasti. Braniborský sociálně-demokratický ministerský předseda Matthias Platzeck jasně upozornil na to, že se pokračování v paktu solidarity po roce 2019 nesetká s podporou politické většiny.

Brusel se obává „syndromu Mezzogiorno“

Případ španělské Andalusie nabízí zajímavou ilustraci účinnosti strukturálních fondů EU, které široce využívala regionální vláda, stejně jako je ostatně využívalo Polsko. Rozvojové programy, které byly v Andalusii zaváděny v letech 1980-2000, přitom místní situaci příliš nezlepšily. Jak ukázaly studie ekonomů z Malagy a Cádizu, ani prostředky uvolněné ústřední vládou, ani ty z evropských fondů nevedly k rozvoji srovnatelnému s tím, jaký zaznamenal sever země.

V posledních letech tvořila hlavní osu rozvoje Andalusie podpora malých a středních podniků. Region, který byl doposud považován především za centrum cestovního ruchu s výnosem 11 % DPH, se tak měl stát udržitelnou ekonomikou. V letech 2007-2013 získá Andalusie 15 miliard euro z evropských fondů. Samotnému jihu připadne 41 % všech prostředků určených Španělsku. Brusel s hrdostí stanovil cíl: růst andaluského HDP o 2,4 %. Na takové výsledky se ale zatím stále ještě čeká.

Největší rozdíly mezi severem a jihem země existují v Itálii. Krásné dálnice v hospodářském srdci země kolem Turína a Milána se u Neapole mění v silnice stejně tak rozbité, jako jsou ty v Polsku. A to navzdory 140 miliardám euro, které italská vláda investovala v letech 1951-1992 v rámci Fondu pro jih (Cassa per il Mezzogiorno). Program byl takovým fiaskem, že se z něj vláda musela na nátlak Mezinárodního měnového fondu, který se obával o zdraví italských veřejných financí, nakonec stáhnout.

Ani evropské programy, které v určitém směru Cassa per il Mezzogiorno nahradily, přílišnou efektivitu rovněž nevykázaly. Opatření EU sice mají pozitivní dopad na růst HDP na obyvatele, ale tento dopad je stále velice slabý, soudí ekonom Francesco Aiello z Kalábrijské univerzity.

Brusel má strach ze „syndromu Mezzogiorno“, jinými slovy z černé díry, v níž mizí veřejné prostředky. Otázkou rovněž zůstává, zda v současné situaci, kdy se členské státy obávají nárůstu dluhu, nebudou programy na podporu boje proti regionálním rozdílům prostě a jednoduše omezovány.