Vyberte si jazyk
Když v roce 2009 provedla zátěžové testy bank Amerika, tak to pomohlo ukončit paniku na Wall Streetu. Federální rezervní systém (Fed) se bankám podíval do účetnictví, prosadil svůj konzistentní názor na to, jak špatné by ztráty mohly být, a donutil banky, kterým chyběl kapitál, jej navýšit, zatímco daňový poplatník hrál roli investora-zachránce.
Tohoto příkladu bude následovat i EU, která výsledky svého testu oznámí 23. července. Jestliže americké testy probíhaly takřka ve vojenském stylu, tak ty evropské byly plné chaosu. Podobaly se více hádce o kvótách na lov tresek než rekapitalizaci největšího světového bankovního systému.
Banky a transparentnost, to není vždy dobrá kombinace. Když výrobce automobilů připustí, že má problém, tak jeho továrny budou stát i o týden později. Ale když něco takového učiní banka, tak věci obvykle naberou devastující spád. To je také důvod, proč regulátoři někdy s problémovými bankami jednají tajně. Ale když už ztráta důvěry zašla tak daleko, je sluneční světlo tím jediným lékem, co zbývá. V letech 2002-03 se to stalo v Japonsku, když na smrt nemocné banky musely přiznat barvu, a loni to samé i v Americe.
Evropa došla do podobného bodu. Některé banky byly ostrakizovány z mezinárodního trhu s půjčkami. Odráželo to tak obavy, že by je mohly stáhnout ke dnu strasti jižní Evropy a podezření, že sedí na špatných úvěrech, které poskytly v letech konjunktury. Dokud se neobnoví důvěra, tak se kontinentální bankovní systém, který je odkázaný na půjčování ve velkém měřítku, bude potýkat s nedostatkem hotovosti. Banky by to nutilo k tomu, aby se ještě více spoléhaly na centrální banky a vlády pak restrukturalizovat jejich dluhy. Mohlo by to rovněž přivodit recesi s dvojím dnem.
Úkol je to obrovský. Evropský bankovní systém je mnohem větší než ten americký. Testuje se 91 bank. Na Wall Streetu jich bylo jen 19. K tomu dodejme, že Evropa nemá k dispozici jeden nezávislý orgán jako Fed, s jeho pravomocemi a zdroji. Testy tak provádí spletitá skupina národních regulátorů, Evropská komise, Evropská centrální banka a nezávislý administrativní orgán s názvem Výbor evropských bankovních supervizorů.
Německé banky, které jsou sice ve slabé kondici, ale které si však mohou i nadále půjčovat levně, protože za nimi stojí vláda se silnými financemi, se nechaly slyšet, že počítají s tím, že projdou. Při těchto testech je možno zašvindlovat v záležitosti státních bankrotů tím, že se budou předstírat srážky z aktiv vedených v obchodních portfoliích a nikoliv úvěrech. A Evropa si na rozdíl od Ameriky zřejmě libuje v poněkud laxnější definici kapitálu, který už není pokládán za nejlepší benchmark pro solventnost.
Je příliš pozdě na to, aby se všechny tyto chyby napravily. Na druhou stranu je rovněž příliš brzy na to, aby se tyto testy odepsaly. Musí se provést tři věci. Zaprvé, banky musí propadnout – 100% úspěšnost by byla důkazem toho, že otázky nebyly dost tvrdé. Povzbuzující je, že podle některých firem se testy na poslední chvíli zpřísnily.
Zadruhé, i když je faktoring (odkup pohledávek) za rizika státního bankrotu politicky nemožný, je zapotřebí se se záležitostí vypořádat přesvědčivým způsobem. Jakýkoliv problém banky by měl být do detailu zveřejněn. Jak se tomu již v minulosti stalo, je pravděpodobné, že některé banky o svých rizicích informují nedostatečně. Tvrdé testy ve Španělsku, velké ekonomice, o kterou mají investoři největší starost, jsou pro důvěryhodnost rovněž naprosto zásadní. Má sice nízké veřejné zadlužení, ale existují obavy, že nebude schopna zachránit své problémové spořitelny. Takové obavy jsou zřejmě přehnané a v nejhorším by Španělsko mohlo zaklepat na dveře nového evropského záchranného fondu. Avšak regulátoři a politici nyní musí svá tvrdá prohlášení opřít o činy – a to i přesto, že jiné země se svými bankami zachází shovívavěji.
A v poslední řadě se musí kompetentním způsobem zinscenovat ohlášení výsledků. Poslední věc, kterou Evropa potřebuje, je chaotické zveřejnění výsledku 91 bank, kdy by se národní regulátoři od závěrů distancovali, a nepřijal se žádný plán na rekapitalizaci bank, které testem neprojdou. Nejhorším scénářem není irelevantnost testu, ale poškození důvěry.
Finanční dohled
Orgány bez pravomoci?
Po dvou letech od začátku krize se zdá, že by se Evropská unie mohla zanedlouho dohodnout na mechanismu finančního dohledu. „Cesta k této dohodě je typickou ukázkou toho, jak Evropa vyjednává,“ domnívá se Trouw. „Místo jedné dohledové instituce se rozhodla vytvořit hned tři: jednu pro banky, jednu pro pojišťovny a jednu pro trh s cennými papíry. Londýn, Paříž a Frankfurt tak budou moci dostat každý po jedné.“
Co se týká pravomocí těchto dohledových orgánů, „členské státy si chtějí ponechat kontrolu a pevně si stojí za svým,“ konstatuje nizozemský deník. „Možná tedy dojde ke kompromisu: dohlížitel bude moci zasáhnout, ale jen v době krize. A bude na členských státech, aby určily, kdy se jedná o krizi.“ Trouw s politováním konstatuje, že „navzdory závažnosti krize státy stále nejsou připraveny přepustit své pravomoci. Nyní, když vybledla vzpomínka na podlomené banky z podzimu 2008, se zdá, že se na nejdůležitější ponaučení už zapomnělo.“
