Vysoká mřížová brána září novotou. Člověk má pocit, že stojí u vchodu do slavného texaského panství rodu Ewingů. Pouze zvonek vyrobený ve Florencii prozrazuje, že tento bývalý lovecký zámeček hraběcího rodu Széchenyiů v jihozápadním Maďarsku patří Carlu Benettonovi z rodiny Benettonů, majitelů známé oděvní značky. V Argentině mu patří obrovské pozemky, zde na jeho 7 000 hektarech roste kukuřice, pšenice a topoly.

„Lidé zámku říkají ‚Dallas‘,“ směje se Harri Fitos, náměstek starosty Görgetegu ležícího jižně od Balatonu. Vesnici s 1 200 obyvateli sevřenou mezi ploty, které chrání pole před divokou zvěří, pak někteří lidé přezdívají „Alcatraz“ podle bývalé americké věznice. Vládne tu padesátiprocentní nezaměstnanost. Šance najít zaměstnání jsou až na práci v ostraze místních panství minimální.

Maďarsko nemá ropu. Zato má přes pět milionů hektarů orné půdy, a to je velké lákadlo. Zákaz nákupu pozemků, který v Maďarsku platí od roku 1994 pro všechny cizince a který byl v roce 2004 při vstupu země do Evropské unie prodloužen, by měl totiž v květnu roku 2014 vypršet. Alespoň tak to plánuje Brusel.

Hektary ze zlata

Závod o to, aby tento zdroj bohatství zůstal pokud možno v rukou Maďarů, už začal. Zákon o nové pozemkové reformě z dílny konzervativní vlády Viktora Orbána, který byl schválen letos v červenci, cizincům brání koupit si v budoucnu zemědělskou půdu a navíc ruší spekulativní dohody uzavírané potajmu s vidinou otevření trhu.

„Všichni odborníci tvrdí, že Maďarsko má silný potenciál,“ připomíná předseda zemědělské komory v župě Ráb-Mošoň-Šoproň u rakouských hranic. „Hlad po pozemcích je tu obrovský. Poptávka je šest až osmkrát vyšší než nabídka.“ Na rozdávání toho mnoho nezbývá. Výjimkou je půl milionu hektarů státní orné půdy, kterou vládní strana Fidesz v předvolební kampani před dvěma lety slíbila přednostně přidělit rodinným zemědělským podnikům.

Mezi drobnými maďarskými zemědělci zatíženými úvěry a „oligarchy“, kteří často udržují blízké vztahy s Viktorem Orbánem, dnes sílí napětí. Právě oligarchové vydělali na nedávném rozdělování půdy (zhruba 100 tisíc hektarů), kterou jim stát pronajímá velmi levně na dvacet let. Tyto pozemky totiž mají doslova cenu zlata. „V Maďarsku se cena půdy v notářských zápisech stále udává ve zlatých z doby císařovny Marie Terezie.“

Státní tajemník ministerstva zemědělství a zastánce drobných zemědělců Jozsef Ángyán na protest proti tomuto protežování složil na konci ledna svou funkci. Jeho rezignaci provázely bouřlivé reakce. Jakožto konzervativní poslanec od té doby neustále zveřejňuje údaje o tom, jak si „zelení“ nebo „oranžoví baroni“ – v barvách strany Fidesz – zabírají ty nejlepší kousky pro sebe.

Výhodný dotovaný byznys

Zemědělství je díky evropským dotacím ve výši 200 eur na hektar a nejméně pětiletému osvobození od daně z pozemků skvělým byznysem. Šikovní zemědělci tak mohou z tisíce hektarů půdy vyinkasovat ročně až 75 milionů forintů [zhruba 6,6 milionu Kč].

Kdyby mohli cizinci do pozemků investovat podle libosti, jejich cena by vzrostla a výnos by už nebyl tak vysoký – tak zní „prozaická pravda, která se skrývá za touto nacionalistickou horlivostí“, soudí rakouský právník Peter Hilpold na stránkách deníku Die Presse.

Maďarská média poukazují na to, že pozemky vlastní i 58 % poslanců budapešťského parlamentu, kteří ji nejčastěji pronajímají někomu dalšímu. Maďarsko přitahuje spekulanty s nemovitostmi natolik, že by se podle Jozsefa Ángyána mohlo brzy podobat „banánovým republikám“ obehnaným ostnatými dráty, kde rostoucí kriminalitu potírají ozbrojené hlídky.

„Tady už je to jako v Latinské Americe,“ přisazuje si v Görgetegu Ander Balazs, krajský představitel ultrapravicového Jobbiku, třetí nejsilnější parlamentní strany. Balazs se připojil ke skupině svalnatých aktivistů, kteří u jedné z usedlostí Carla Benettona vysadili vstupní bránu.

Hon na cizince

Proč útočit na Benettona, který pozemky koupil zcela legálně na začátku 90. let a následně si pronajal půdu bývalého zemědělského družstva? „Protože jsou to Italové, a ne Maďaři,“ odpovídá razantní poslankyně Jobbiku Enikö Hegedüsová, která přijela v těchto dnech do Görgetegu na výpomoc.

Na vlně xenofobie se svezla sama budapešťská vláda, když zrušila pochybné smlouvy. „Některé z těchto smluv byly registrovány u notáře nebo advokáta. Nebyly ale datovány, čekalo se na konec moratoria,“ sdělil deníku Le Monde současný státní tajemník ministerstva zemědělství Gyula Budai. Smlouvy stačilo pouze doplnit o datum, aby mohl být nový vlastník zapsán do katastru. Týká se to Italů, Belgičanů, Němců, Slováků, a zejména Rakušanů; jen posledně zmiňovaní by podle úřadů vlastnili v sousedním Maďarsku na dva miliony hektarů půdy. Ve skutečnosti je to desetkrát méně, protestuje rakouský zemědělský attaché Ernst Zimmerl.

Cestou po Görgetegu upozorňuje Harri Fitos na nenápadné kličky, o kterých vědí v každé maďarské vesnici: tady 50 hektarů ve vlastnictví státních lesů, které byly zdarma přenechány jednomu „oligarchovi“ s dobrými kontakty. O kus dál pozemek, který měl sloužit jako výběh pro zvěř, ale dnes se tam pěstuje kukuřice. „Tohle není zahrnuto v žádném katastru ani v hrubém domácím produktu,“ říká Fitos. „Benettonové naopak dělají všechno zcela legálně.“