Slavnostní otevření muzea je prvním vítězstvím architekta francouzsko-švýcarského původu Bernarda Tschumiho a jeho řeckého spolupracovníka Michalise Fotiadise. Přestože reakce, které vzbudilo, nejsou vždy příjemné, jejich intenzita naznačuje, tak jak tomu obyčejně bývá, že umělcova tvorba unikla nejhoršímu odsouzení, kterého se může lidské dílo dočkat: lhostejnosti.

S blížícím se večerem slavnostního zahájení se čím dál častěji vynořují polemiky a projevy nesouhlasu s rozměrem stavby a jejím včleněním do malebné čtvrti v centru Atén. Možná je to jen shoda okolností, že se těsně před inaugurací muzea konal kongres o budoucnosti dvou budov stojících před muzeem. Tyto „historické památky“ byly zbaveny svého statutu, aby mohly být následně zbořeny nebo přemístěny, a „nekazily“ tak muzeu unikátní výhled z posvátného skalního výběžku Akropole.

Pokud bychom měli být spravedliví, řekli bychom, že z nového muzea jsou mnozí Atéňané bezradní. Na jednu stranu má „vlastenecké“ poslání, neboť jeho prvořadým úkolem je přijmout do svých prostor mramorové sochy z Parthenonu. Avantgardní budova byla postavena proto, aby bylo možné zažádat o navrácení soch z orientálního vlysu chrámu, které byly odcizeny v roce 1801 britským velvyslancem, lordem Elginem v době, kdy bylo Řecko okupováno Osmany.

Na druhou stranu je tu tradiční rozporuplný postoj vůči novým architektonickým a urbánním prvkům. Jsme zvyklí na drobné stavby a na „dominantní“ charakter nového muzea si těžko zvykáme. Nicméně dějiny Atén jsou protkány architektonickými „skandály“ často spojenými právě s „úchylkami“ od velikosti stavby.