V Belfastu je ulice jménem Madridská, která se náhle končí Berlínskou zdí. Místy ji tvoří cihly, jinde železo a ocel. Do výšky měří více než 7 metrů a zakončují ji bodáky a ostnatý drát. Stojí tu proto, aby lidé nepřelézali na druhou stranu, neházeli dlažební kostky, hřebíky a Molotovovy koktejly. Těmto zdem se tady říká „linie míru“. Mají od sebe oddělit protestanty a katolíky…

V posledních dnech se východní Belfast probouzí do kouře z ohořelých aut, střepů z rozbitých oken a mezi dlažebními kostkami házenými na policisty. Z bitkami pustošeného okolí vyčnívají zdi, podobající se těm v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Nápadně se podobají zdem koncentračních táborů. Jsou pomalované graffiti na počest zakuklených loajalistů z Ulsteru či republikánských mučedníků z IRA.

Hlavní město Severního Irska je doslova obehnáno podobnými demarkačními zdmi jako v Madrid Street. Při posledním sčítání jich bylo napočítáno 99, a od Velkopáteční dohody [z roku 1998] jen přibývají. A tomu se říká mír?

Podle policie by bylo město bez těchto „linií míru“ neustále ve válce. Řidiči taxi vás bez váhání dovezou před tyto opevnění, na nichž si obyvatelé vybíjejí svou zlost a bezmoc. To je hlavní turistická atrakce krvavého Belfastu.

Zeď na Madrid Street se nachází mimo hlavní trasy a není tedy součástí prohlídek. Stojí na druhém břehu řeky Lagan, v násilné východní části města. Zhruba 6 000 katolíků žije v cihlovém ghettu ve čtvrti Short Strand, obklopené většinou 60 000 protestantů, kteří jim neustále připomínají, že žijí na dluh na území loajalistů.

V neděli ráno nenajdete na Madrid Street ani duši. Během naší procházky slyšíme v dálce hlasy, stahování rolet a štěkot psa. Nakonec potkáme staršího muže, který si vyšel před dům zakouřit. Jsme u čísla 123, přímo u obrovské zdi.

„Je pravda, že napoprvé to na člověka udělá dojem,“ uznává Phil Fermanagh, zedník v důchodu. „Ale od té doby, co tu ta zeď vyrostla, se cítíme bezpečněji, jsme víc chráněni.“ Muž nám ochotně ukazuje, co dokážou udělat hřebíky, které často pršely na jeho dům…

„Teď alespoň můžeme klidně spát a nemusíme se každý den dívat na divoké bitky v ulicích a poslouchat v noci střelbu,“ pokračuje. „Sám jsem tu ve čtvrti schytal pár pořádných ran pěstí, zvlášť zamlada. Vím, že to není moc křesťanské, ale vyrostli jsme v oboustranné nenávisti k sousedům. Madrid Street byla v dobách Nepokojů [konflikt v Severním Irsku od konce 60. let do Velkopáteční dohody] jednou z nejnásilnějších oblastí. Ale nevím, když se zeptáte na druhé straně, tak vám budou samozřejmě říkat něco jiného.“

Abychom se dostali „na druhou stranu“, do protestantských čtvrtí, musíme jít půl kilometru podél zdi na Bryson Street a pokřižovat se před kostelem sv. Matouše, který byl svědkem známé přestřelky mezi katolíky a protestanty, při níž v roce 1970 zemřeli tři lidé a další desítky vyvázly se zraněním.

„Loajalistický východní Belfast,“ čteme na zdi, odkud na nás shlížejí ozbrojenci ze Sdružení na obranu Ulsteru (UDA) [loajalistické polovojenské uskupení], kteří nás se svými malovanými puškami pronásledují na každém kroku. Ze všech stran se na nás valí nekonečná záplava vlajek Union Jacks vlajících ve větru…

„To, co udělali, je urážka vlajky, a právě proto jsme protestovali,“ prohlašuje sedmatřicetiletá Heather Murrayová, která bydlí ve Susan Street na druhé straně zdi. To, k čemu [během demonstrací] došlo, je chyba policie, která našim nedovolila vrátit se domů. Já jsem tam nešla, ale můj muž ano. Mám dvě malé děti a bojím se kvůli tomu všemu vycházet ven. Policie nás neustále provokuje. Svět je úplně naruby, obrátili se proti nám.“*

Paní Murrayová stejně jako 68 % belfastských protestantů odmítá mluvit se svými katolickými sousedy. „Žijeme ve dvou zcela jiných světech, nemáme pro Ulster stejné plány do budoucna, věříme v jiné věci,“ uznává. „I když si v hloubi duše myslím, že uctíváme stejného Boha a že jednoho dne vyslyší naše modlitby.“