Nepokoje, které vypukly v Husby, severovýchodním předměstí Stockholmu, se dnes rozšířily i do dalších oblastí: na západě do čtvrtí Rinkeby a Tensta a na jihu do Hagsatru a Fruangenu. Všechny tyto aglomerace vznikly jako část plánu „Miljonprogrammet“, v rámci něhož se mělo v letech 1965 až 1975 ve Švédsku postavit milion nových bytů. Velká část nových sídlišť tak získala poetické názvy: malmöský Lindängen (Lipová loučka) nebo Hammarkullen (Kladivový vrch) v Göteborgu.

Když se moje matka na konci 60. let seznámila s mým otcem, bydlela ve Fruangenu, v nově postavené přízemní budově, kde získala jeden z vůbec prvních bytů. Malá garsonka jí umožnila skoncovat s deseti lety potulného života, během kterých se stěhovala z jednoho podnájmu do druhého. Můj otec žil v Kodani. Mladý pár se v rámci kompromisu rozhodl usadit v malmöské čtvrti Rosengard (Růžová zahrada, jistě to nejhezčí jméno, jaké kdy která čtvrť dostala).

Když jsem se v listopadu roku 1969 narodil, odstěhovali jsme se do domu v Bennetsvägské ulici, v nedaleké čtvrti Herrgarden. Jednou z historek, které v rodině kolují, je naše první jízda autobusem do Rosengardu, cesta plná snů a nadějí. Dnes je Herrgarden podle statistik EU jedním z nejchudších síldišť v Evropě.

Po narození mé mladší sestry se otci podařilo díky tomu, že pozval na oběd zaměstnance bytového družstva HSB, získat třípokojový byt v patnáctém, tedy nejvyšším patře nové budovy ve Widellsvagu. Z balkónu byl výhled na Øresund (úžinu, která odděluje Dánsko od Švédska) a šlo dohlédnout až na otcův starý byt v budově Domus Portus v kodaňské čtvrti Østerbro.

Stockholmský syndrom

Oba moji rodiče pocházeli z relativně zámožných rodin. Můj dědeček z otcovy strany byl redaktorem dánského deníku Politiken a matčin otec zastával funkci okresního soudce v jihošvédském městě Angelholm. Ačkoliv se o tom v rodině nikdy tak přímo nemluvilo, matka i otec se ve výběru svého bydliště nechali strhnout vlnou ekonomické a sociální nivelizace, která byla pro poválečné Švédsko charakteristická. Stejně tomu bylo i s tehdejším premiérem, sociálním demokratem Olofem Palmou. Se svou ženou Lisbet, která pocházela ze švédské šlechtické rodiny, opustil poklidnou čtvrt svého dětství Östermalm (v centru Stockholmu) a usadil se nedaleko Husby ve Vallingby, čtvrti plné nových paneláků. Při cestě do práce ve své premiérské kanceláři nepoužíval služební auto s řidičem, ale sám řídil svůj malý Saab.

Rovnostářský trend ve Švédsku dosáhl svého vrcholu v roce 1973. Toho léta byla hlavní zprávou bankovní loupež na náměstí Norrmalmstorg, v samotném centru Stockholmu. Lupič zajal několik zaměstnanců banky jako rukojmí a požadoval, aby k němu byl vpuštěn tehdy nejslavnější místní zločinec. Clark Olofsson byl tak policií eskortován ze své cely až do banky. Premiér Palme okamžitě přerušil svou volební kampaň a odebral se do generálního štábu vlády v Rosenbadu, aby s pachateli zahájil vyjednávání.

V duchu tehdejší doby se v rukojmích ozvaly sympatie k méně majetným zločincům (odborný termín „stockholmský syndrom“ má původ právě v tomto incidentu). Pokladní banky proto zatelefonovala přímo Olofu Palmovi, aby mu předložila seznam podmínek propuštění rukojmích: pořádná suma peněz, auto a záruka svobody.

Když policie rukojmí po několika dnech osvobodila, poté, co drama v přímém přenosu vysílala švédská televize, Palme uspořádal uprostřed noci na místě improvizovanou tiskovou konferenci. O několik měsíců později, na podzim roku 1973, potvrdil tuto rovnostářskou tendenci výsledek voleb. Oba politické bloky obdržely shodný počet parlamentních křesel. Palme si udržel premiérský post a usiloval o podporu i druhé strany politického středu. V případě nesouhlasu se problémy řešily losem. Kdy předtím bylo Švédsko tak blízko sociálnímu konsenzu?

Nejrychlejší růst nerovnosti v Evropě

Proces vyrovnávání rozdílů nicméně skončil v 70. letech. Růst hrubého národního produktu v 50. a 60. letech se zastavil, avšak platy rostly dál, což vyvolalo masivní inflaci. Když v příštích volbách nahradila Palmovu vládu pravice, prohlásila, že velká část práce již byla úspěšně dokončena. Ve skutečnosti se ale musela potýkat s velice ošemetnou situací. V roce 1982 se proto znovu dostali k moci sociální demokraté. Tajná komise pro volební strategii, vedená budoucím ministrem financí Kjellem-Olem Feldtem, se rozhodla vzdát se cíle plné zaměstnanosti ve prospěch snižování inflace. Proces postupného vyrovnávání společenských rozdílů tím dosáhl svých hranic. Podle nejnovějších statistik OCDE je Švédsko dnes v západní Evropě zemí, kde se platová nerovnost zvětšuje nejrychleji.

Rodině Cavlingových se v Rosengardu líbilo. Čtvrť se skládala z činžovních domů na jihu, severní část, kde jsme bydleli, pak tvořila bytová družstva. Obě zóny od sebe oddělovala čtyřproudová silnice Amiralsgatan. Na obou stranách tvořili většinu obyvatel především majetnější dělníci, drobní státní zaměstnanci a samostatně výdělečné osoby jako můj otec. Ten si byt ponechal jako svou kancelář až do své smrti v roce 1983. Matka se jej pak marně snažila prodat – kupec se nenašel. Nakonec jsme ho tak museli předat zpět bytovému družstvu.

Náš nový byt stál v řadě nových domků. Stejně jako v Rosengardu, i tady byli obyvatelé a jejich auta od sebe jasně oddělení. Mezi našimi sousedy byla i rodina Billstromových, jejichž zrzavý a tvrdohlavý syn Tobias se stal členem Svazu umírněné mládeže (mládežnické sekce konzervativní Umírněné strany), ačkoliv jeho rodiče byli sociální demokraté.

Umírněná mládež, která v 80. letech začala být velmi aktivní, své členy povzbuzovala, aby se angažovali ve studentských radách a výborech. Tobias se tak stal zástupcem studentů svého gymnázia, jehož budova pomalu chátrala. Raději než požádat o podporu místní radnici, Tobias se rozhodl napsat dopis přímo papeži a apelovat na jeho štědrost. Kladné odpovědi katolické církve věnoval regionální list Sydsvenskan dlouhý článek. Dnes je Tobias švédským ministrem pro migraci a azylovou politiku. V ulici, kde jsme vyrůstali, dalo v minulých volbách 10 % voličů svůj hlas xenofobním Švédským demokratům (ti v parlamentních volbách v roce 2010 získali 5,7 % hlasů a poprvé se tak dostali do parlamentu). Za dob našeho mládí přitom nebyl sociální či etnický původ jakkoliv důležitý.

Dívky studují, chlapci házejí kameny

Stránky švédského tisku jsou v poslední době plné článků o Husby a jiných sídlištích, která byla tehdy postavena. Jejich obrázek je dnes rozporuplný. Na jedné straně tu bylo v poslední době zrušeno velké množství institucí, včetně porodnic, pošt a bank. Na druhé straně místní sociální programy spolykaly miliony korun. Škola v Husby má k dispozici víc peněz, než řada jiných škol v okolí Stockholmu. Přitom ji úspěšně dokončí pouze 64 % žáků. Celkově je 65 % z 12 200 obyvatel Husby cizího původu. Celých 38 % mladých mezi 20 a 25 lety nestuduje ani nepracuje. Nedávno byly zrušeny karty, které tyto mladé opravňovaly ke slevám ve veřejné dopravě. Když se Husby ocitnete na dně, není vám pomoci a cesta ven neexistuje.

Připadá mi, že situace místní mládeže proto lze dobře srovnat s vězni, kteří drží protestní hladovky ve vězení Guantanámo. V obou případech totiž nemají co ztratit. Tělo je jejich jedinou zbraní. Konzervativní vláda neustále tvrdí, že každá práce si zaslouží plat, díky nízké inflaci je ale naše společnost zároveň velice zisková.

Dělník v továrně na výrobu kamionů Scania dnes vyrobí čtyřikrát víc než před dvaceti lety. Většina nekvalifikovaných pracovních míst byla kvůli zefektivnění výroby zrušena a o těch několik málo, které zbyly, se vede zuřivá bitva. Na post nočního uklízeče se dnes hlásí stovky kandidátů, ačkoliv plat je mizerný a pracovní podmínky ještě horší.

Devětadevadesát procent z těch, kdo během nepokojů vrhá po policii kameny, jsou chlapci nebo mladí muži. Nevedou přitom boj jen s policisty a hasiči, ale i s tím, jak na ně společnost pohlíží. Ve švédských školách se chlapcům ve všech předmětech daří hůř než dívkám. Jen před několika lety byli stále ještě lepší alespoň v technických oborech, ale dnes je předhonily dívky i v těchto oblastech. Švédsko je dnes plné inteligentních mladých děvčat, „nových Švédek první generace” (tedy dcer první generace přistěhovalců). Tou nejpopulárnější z nich je Gina Dirawiová (narozená v roce 1990 ve Švédsku palestinsko-libanonským rodičům), která svou kariéru začala jako režisérka vtipných krátkých filmů šířených prostřednictvím YouTube. Je o pár let později moderuje národní konkurz na soutěž Eurovize. A děvčat jako ona je mnoho.

Hlavně se nedostat na dno

Naopak příkladů mužů, kteří se ze sociálně slabé situace dostali na samý vrchol, je pomálu. Vlastně jen jeden, fotbalista Zlatan Ibrahimovic, který se rovněž narodil a vyrostl v malmském Rosengardu. Jako člen švédského národního týmu se minulý týden v médiích zmínil o svých ambicích: chce být nejlepším hráčem všech dob a dát nejvíc gólů. Chybí mu ještě jedenáct. Vydáme-li se z centra Malmö do Rosengardu na kole, musíme projet tunelem. U vjezdu do něj je napsáno: „Můžete vytáhnout kluka z Rosengardu, ale Rosengard z něj nedostanete. Zlatan.“

Pro některé jet tak sídliště odznakem, který s pýchou nosí celý život. To však platí jen pro ty, kterým se z něj podaří dostat ven. Pro ty, které zůstanou, jde spíš o stigma, jehož není možné se zbavit, a nezáleží na tom, kolika kameny člověk hodí a kolik aut zapálí – stigma tím jedině zviditelní.

V novém Švédsku se mnohým daří líp, než kdy předtím. Sám patřím mezi ně: bydlím v dobré čtvrti, mám více než slušný příjem a můžu cestovat po celém světě. Neustále se stěhuji dál od středu města. Zároveň se děsím možnosti, že bych mě mohl potkat neúspěch a mohl bych se ocitnout se na dně. Vím, že v takovém případě mě nikdo nezachrání. Spolu se svými dětmi budu zrovna tak ztracený, jako ti, kdo dnes vrhají kameny.