Vyberte si jazyk
„Jednou jsem navštívil člověka, který pracoval pro Evropskou komisi. Ze svého okna v budově Berlaymont v Bruselu měl přes silnici Wetstraat výhled na budovu Evropské rady Justus Lipsius. S jakým opovržením a nenávistí se na ni díval! Evropská komise vkládá do budování Evropy tolik úsilí, ale neustále naráží na odpor ze strany obhájců národních zájmů v Evropské radě!“
Mezi březnem 2010 a koncem roku 2012 pendloval rakouský spisovatel Robert Menasse mezi rodnou Vídní a administrativním centrem Evropy Bruselem, protože zamýšlel napsat román z prostředí bruselské byrokracie. „Když jsem přijel, právě vypukla řecká krize. Normální život byl ten tam. Nikdo nemluvil o ničem jiném.“
Pět překvapivých poznatků o Bruselu
Menasse udělal z nouze cnost a začal se krizi věnovat. „Čím dál víc jsem se zapojoval do diskuzí a došlo mi, že moje vnímání Evropy se zásadně proměnilo.“ Místo zamýšleného románu napsal Menasse pochvalnou esej o Evropě Der Europäische Landbote.
V Menassově prostředí – ničem menším než osvícené Vídni – byl na vzestupu euroskeptismus. Kvůli „těm z Bruselu“ musíme „my, tvrdě pracující Rakušané“, jen platit a platit. Na terase v jedné z nejmódnějších vídeňských čtvrtí Leopoldstadt vypráví Menasse o tom, jak ho pobyt v Bruselu zbavil veškerého skepticismu vůči nenasytnému, po penězích dychtícím Bruselu.
Ve své knize „Evropský kurýr“ popisuje pět překvapivých poznatků, s nimiž se v Bruselu setkal. „Překvapení číslo jedna: Komise je otevřená a transparentní instituce. Překvapení číslo dvě: bruselská byrokracie je velmi efektivní. Překvapení číslo tři: bruselská byrokracie je velmi šetrná a neokázalá. Překvapení číslo čtyři: bruselská byrokracie je neuvěřitelně levná. Překvapení číslo pět: unijní úředníci jsou plní entuziasmu.
Členové eurozóny brzdí úspěch Evropy
„Co jsem se naučil: Brusel není město. Je to mozaika složená z devatenácti správních jednotek, které si neustále musejí hledat způsob, jak spolu navzájem vycházet. Svým způsobem laboratoř pro větší Evropu. Vedle toho je mnohojazyčný, buržoazní a uvolněný, není tak domýšlivý a vychloubačný jako jeho starší sestra Paříž. Je to město bez jasné představy o tom, jak by mělo v očích světa vypadat.
To nás přivádí k jádru polemiky v knize „Evropský kurýr“. Největší překážkou na cestě k úspěšné Evropě jsou země eurozóny. „Jejich čelní představitelé namlouvají svým občanům, že v Evropské radě v Bruselu hájí národní zájmy. Namísto toho hájí pouze zájmy hrstky ekonomických elit a občanům způsobují výlohy.“
Dnes inflace, zítra Hitler
Příklad? „Zavedení eura, první transnacionální měny v dějinách. Ta vyžaduje společnou měnovou politiku. Avšak Angličané euro přijmout nechtěli, protože byli přesvědčeni, že Brusel by se neměl na londýnském finančním trhu angažovat. Němci ho zase nechtěli přijmout z obavy, že neněmecký lídr Evropské centrální banky bude tisknout peníze a tisknutí peněz vede k inflaci a inflace vede k Hitlerovi.
„Je to paradox,“ říká pohnutě Menasse. „Tvrdí, že hájí národní zájmy, ale zatím poškozují zájmy svých občanů. Právě kvůli politice ochrany národních zájmů, kterou razí Angela Merkelová, zaplatí nakonec Němci mnohem víc. Ale místo aby se zlobili na Merkelovou, znovu ji zvolí, protože prohlašuje, že hájí národní zájmy. To je naprosto iracionální.“
Dávno přežitý boj
Podle Menasse je tento boj už dávno přežitý. Postupem času ztrácejí národní státy na důležitosti. „Proto si říkám fanoušek krize. Jednoduchý příklad: bankovní dohled. Před třemi lety něco nemyslitelného. Představitelé všech států byli proti. Krize to umožní. Ne, neříkám, že krize je požehnáním, ale zvýšila tlak na to, aby se konečně začala dělat prozíravá rozhodnutí.“
Co je alternativou? Velká evropská říše, jako byla ta habsburská? Nebo federace jako bývalá Jugoslávie? „Spíš to druhé. Evropa regionů. Představuji si postnárodní Evropu, která vytváří předpoklady nutné proto, aby regiony fungovaly jako nejdůležitější správní jednotky. Jen si to představte: národy jsou ze své podstaty agresivní, regiony nikoliv. Regiony nevedou války s cílem rozšířit svá území.“
Přirozené hranice regionů
Příklad? „Žádný Bask netouží po Baskicku, které by zahrnovalo regiony, kde Baskové nežijí. Regiony mají přirozené hranice, které často přesahují národní hranice. Jako rodilý Vídeňák mám blíž k městům, jako jsou Šoproň v Maďarsku nebo Bratislava na Slovensku, než k Tyrolsku. Lidem z Tyrol ani nerozumím! Demokracie vyžaduje společný základ, aby byla schopná dělat společná rozhodnutí.
