Dvouhodinový časový posun, 3 300 kilometrů vzdušnou čarou... Litva a Portugalsko toho nemají na první pohled mnoho společného. Jejich hlavní města situovaná na pomezí Evropské unie dělí letecky pořádný kus cesty. V malátnosti letošního léta na sebe ale obě země upozornily, každá po svém: Litva a její energická prezidentka Dalia Grybauskaitéová, držitelka černého pásu v karate, převzaly 1. července rotující předsednictví osmadvacítky, právě včas na to, aby přivítaly nového člena, Chorvatsko.

Naproti tomu Portugalsko a jeho premiér Pedro Passos Coelho jen o vlásek unikli politické krizi značných rozměrů poté, co jeden z pilířů vlády, ministr financí Vítor Gaspar, podal demisi. Tvrdá rána pro zemi, která už dva roky podléhá asistenčnímu programu eurozóny a Mezinárodního měnového fondu.

Každému jeho osud a jeho problémy, platí v Evropě, kde vzdálenost vyvolává v lepším případě lhostejnost, v horším předsudky, neřku-li nevraživost. Otřesy na portugalské politické scéně zajímají v Litvě málokoho. Zdejší veřejnost znepokojují spíše podlé kousky ruských a běloruských sousedů, natolik odpudivé, že zemi pohánějí k tomu, aby se co nejdřív stala součástí evropského soukolí. A v Lisabonu, stejně jako jinde v západní části kontinentu, si nikdo ve skutečnosti nevšiml, že vzdálený partner bude po šest měsíců spolupředsedat 500 milionům Evropanů. Portugalci už tři roky upírají pohled k Aténám, Madridu, Berlínu, Paříži... a Washingtonu. Bez velké naděje, že se jim brzy podaří vyjít z tunelu, mají vztek především na místní politickou třídu, která se po dvouletém snažení pod kuratelou „trojky“ věřitelů rozhádala.

Litevská „koňská dávka“

V době krize eurozóny ale obě země představují dvě strany téže mince a mají toho společného víc, než se zdá. I Litva má své zkušenosti, co se týče recese a škrtů.

V roce 2009 se někdejší „baltský tygr“ zhroutil pod tíhou finanční krize: patnáctiprocentní recese, nejhorší v Evropě, je bolestným budíčkem po „zázraku“ postsovětských let. Tehdejší středopravicová vláda se na rozdíl od sousední lotyšské odmítla podřídit přísným podmínkám Mezinárodního měnového fondu a sama zemi naordinovala koňskou dávku medicíny bez devalvace měny.

Státní zaměstnanci přišli v závislosti na funkci o 5 až 50 procent platu. Ministerstva propustila část zaměstnanců. A protože to nestačilo, došlo i na škrty v důchodech. Parlament program podpořil, lid se nevzbouřil. Všechny problémy zdaleka vyřešeny nebyly, ale růst se podařilo obnovit. „Nelíbí se ti úsporná opatření? Zkus komunismus!,“ zní oblíbená lidová poučka z pobřeží Baltského moře, která dobře vystihuje místní mentalitu.

Portugalsko sice komunismu uniklo, nikoliv však Mezinárodnímu měnovému fondu – a záchrannému fondu eurozóny. Poté, co si žilo nad poměry, už dva roky zavádí rozsáhlý plán úsporných opatření v naději, že se už v roce 2014 vrátí zpět na finanční trhy. Perspektiva stále velmi nejistá, dokud země nepřekonala brod.

Horlivé portugalské reformy

Navzdory čím dál bouřlivějším protestům veřejnosti neváhali ani portugalští představitelé dát najevo jistou píli. Mezi státy eurozóny, které se musely podřídit asistenčnímu programu, je Portugalsko možná jediné, jemuž se nároky věřitelů občas podařilo uspokojit v předstihu. Portugalská vláda a „trojka“ dosud kladly důraz především na ozdravení veřejných financí a strukturální reformy nechaly poněkud stranou. I tak je recese hluboká a hrozí, že v kontextu masové nezaměstnanosti bude sytit beznaděj.

Relativní úspěch Litvy, kde minimální mzda dosahuje necelých 300 eur, Portugalce nijak neoslňuje. Na druhou stranu ale litevským představitelům nenahánějí strach potíže nemocného Portugalska. Dalia Grybauskaitéová a její kabinet mají v hlavě jedinou myšlenku: vstoupit co nejrychleji do měnové unie, ideálně už v lednu 2015.

Nikde není psáno, že představitelé eurozóny rozčarovaní z potíží, do nichž se dostalo Portugalsko a Řecko, budou mít tak naspěch. Možná budou chtít eurozónu raději posílit než ji stále jen rozšiřovat. Ale odradit velmi odhodlanou Dalii Grybauskaitéovou od jejího záměru bude chtít hodně silné argumenty.