Celý tenhle ohavný příběh by se nikdy nestal, kdyby pakistánští ilegální přistěhovalci, kteří v Rakousku požádali o azyl, drželi jazyk za zuby. Mysleli si ale, že jsou v demokratické zemi, a rozhodli se, že budou veřejně žádat o slušné zacházení. Místo toho, aby roky jen tak vegetovali v přeplněném utečeneckém táboře v Traiskirchenu poblíž Vídně a pracovali na černo, uspořádali loni v listopadu demonstraci, aby tak poukázali na nuzné podmínky, v kterých jsou drženi. Policie je okamžitě rozehnala, útočiště našli v jednom z kostelů, kde zůstali do té doby, než jim klášter servitů poskytl dočasné přístřeší.

Státní orgány na ně ale nezapomněly: v neděli 4. srpna osm ze čtyřiceti Pákistánců, kteří se do akce zapojili, zadržely a okamžitě deportovaly.

Rakouští aktivisté a katolická církev, se jejich deportaci pokoušeli nejrůznějšími způsoby zabránit. Jeden z aktivistů si koupil letenku na ten samý let, kterým měl být jeden z Pákistánců deportován, a pokusil se letadlu zabránit v odletu, policie jej však přemohla.

Situace se tím ale zhoršila a policie se obrátila proti samotným aktivistům. Tři lidé byli minulý týden zatčeni a obviněni z obchodování s lidmi, klášter prohledala policie. Úřady sdělily, že jim v naplánované deportaci nic nezabrání.

Strach a bezradnost

Asi bych o tom nepsal takhle podrobně, kdybych se s pákistánskými uprchlíky nesetkal ve vídeňském kláštěře osobně. V dubnu jsem s nimi strávil několik hodin. V jejich očích se zračil strach a bezradnost. Většinu z nich tvořili obránci lidských práv v Pákistánu, kteří museli uprchnout. Deportace pro ně znamená trest smrti: pokud je nezabijí bezpečnostní složky, udělá to Tálibán.

Žadatelé o azyl nedokázali pochopit, proč jejich rodnou zemi považuje rakouská vláda za oázu demokracie. Zdůrazňovali, že i rakouský ministr zahraničních věcí vydal doporučení, v kterém rakouské turisty odrazoval od cesty do Pákistánu. Tak proč úřady v případě uprchlíků tvrdí, že jim nebezpečí nehrozí, a chtějí je poslat zpátky?

Rakousko je nepochybně země, kde platí zákon a pravidla, jak zacházet s uprchlíky. Je také pravda, že mnoho Asiatů a Afričanů přichází do Evropy z čistě ekonomických důvodů, přitom ale tvrdí, že jsou nábožensky nebo politicky pronásledováni.

Malá země jako Rakousko jednoduše nemůže přijmout všechny běžence. Každý jednotlivý případ je ovšem třeba náležitě prověřit. Uprchlíci nejsou dobytek. Přesto se už roky ví, že situace v rakouských uprchlických táborech je skandální.

Politický kapitál

Videňská vláda se o hlasy kritiků nikdy nezajímala, a teď si dokonce vybrala nejhorší možnost, jak situaci řešit. Deportace Pákistánců začala v předvečer volební kampaně, v době, kdy jejich advokáti i kardinál a vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn pobývali v zahraničí a nemohli zakročit na jejich obranu. Není nic překvapivého na tom, že v takovém kontextu koalice SPÖ/ÖVP zahrála na populistickou notu a využila situace k získání politického kapitálu.

Nejen v Rakousku však musí uprchlíci čelit hrůzným podmínkám. V Řecku je pobřežní policie nahání jak v nějaké zběsilé hře. Italové jsou známí tím, že posílají africké uprchlíky tajně do Německa. V Británii upozorňovala nedávná vládní kampaň na to, že pokud ilegální přistěhovalci neodejdou, mohou skončit ve vězení. V Polsku, jak nedávno ukázala veřejnoprávní televize, vypadají uprchlické tábory jako obyčejná vězení.

Před měsícem papež František promluvil k věřícím na italském ostrově Lampedusa, kam tisíce Afričanů připlouvají na člunech a kde nacházejí dočasné útočiště. Snažil se je přesvědčit, aby změnili svůj přístup k této humanitární katastrofě a s uprchlíky začali jednat jako s lidmi v tísni. Jak dlouho bude Evropě trvat, než vyslyší jeho slova?