Vyberte si jazyk
Frank Higgins, zhruba padesátiletý muž, obléká slušivou zelenou uniformu vojáka britského severoirského regimentu, na hlavě má zelený baret zakončený bambulkou. První chryzantému pokládá na hroby polských legionářů z první světové války. *„*Piłsudski, pamatujete si, kdo byl Piłsudski?" [Maršál Józef Piłsudski je pokládán za zakladatele nezávislého polského státu po první světové válce.] Všichni odpovídají kladně, jako by se otázka týkala anglické královny. Ve skupině je i několik potetovaných mladíků.
Je tu také Stuart, elektrikář, který během návštěvy vojenského hřbitova v krakovské čtvrti Rakowice uroní na hrobech polských letců slzu. Pak je tu Mark, který pracuje v jedné letecké továrně a je členem Komanda rudé ruky, polovojenské skupiny, která byla oficiálně odzbrojena před rokem. Mark mezi návštěvou Wawelu [královského hradu v Krakově], exkurzí do solných dolů Wieliczka a klábosením s polskými studenty po krakovských hospodách usilovně přemýšlí o tom, co udělat, aby se předešlo řadě vážných nepříjemností, se kterými se potýká komunita 30 000 polských imigrantů žijících v Ulsteru.
K tomu, aby se na Poláky sesypaly problémy, toho přitom stačí velice málo. Většina z nich totiž bydlí v protestantské oblasti ve východní části Belfastu. „Nájmy jsou tam nižší než v katolických čtvrtích,“ vysvětluje Aleksandra Łojek-Magdziarová z Polského sdružení v Severním Irsku.
Kalašnikovy na polských večírcích
Na jaře 2009 po skončení fotbalového zápasu Severní Irsko-Polsko vyplenili fanoušci, kteří pocházeli zejména z Polska, Walesu a Skotska, centrum Belfastu. V reakci na to zdemolovaly protestantské polovojenské skupiny 150 polských domů. „Většinu obětí představovaly nevinné polské rodiny,“ tvrdí Maciej Bator, ředitel Polského sdružení v Severním Irsku. Nicméně připouští, že sami Poláci nejsou v konfliktech, do kterých se dostávají s protestanty, vždy zcela bez viny. Většinou se vzájemné spory týkají nočních oslav, při kterých alkohol teče proudem.
Nejhorší ale je, že si Poláci vůbec neuvědomují riziko, kterému se vystavují, když berou na lehkou váhu pravidla čtvrti, v níž žijí. „K urovnání sousedských sporů se v Belfastu nevolají úředníci ani policie, ale členové polovojenských skupin, které oficiálně složily zbraně teprve před několika lety,“ vysvětluje Kacper Rękawek, politolog na Vysoké škole sociální psychologie ve Varšavě a autor řady publikací o konfliktu v Severním Irsku.
Není proto výjimkou, když na polský večírek vtrhnou muži v civilu občas vyzbrojení kalašnikovy a přistěhovalcům ponechají 24hodinovou lhůtu na nalezení nového bydlení. Vadí však protestantským sousedům opravdu jen nadměrný hluk polských flamendrů? „Ačkoliv Poláci začali do Belfastu masově přicházet již před šesti lety, velká část z nich stále nemluví anglicky. Neodpovídají tedy ani na zdvořilostní obraty, protože jim prostě nerozumějí,“ konstatuje Maciej Bator.
Frank Higgins sedí v jedné krakovské restauraci nad talířem smažené řepy, kterou normálně nesnáší, a sní o shovívavé toleranci. Když mu bylo devět let, vyrostla mezi belfastskými ulicemi Shankill Road a Falls Road takzvaná Mírová linie. Tvořila ji 5 metrů vysoká železobetonová zeď zakončená ostnatým drátem. Jejím cílem bylo zabránit vrhání lahví naplněných zápalnou směsí na druhou stranu. To vše v délce téměř tří kilometrů, na každých 100 metrech byly ocelové mříže.
Ostnaté dráty mezi Belfastem a Osvětimí
Mírová linie udělala z Belfastu na zhruba 20 let válečné město. Barikády na Falls Road byly pod velením IRA, o kontrolu nad stanovišti na Shankill Road se dělili loajalisté z Ulsterského obranného sdružení (UDA), Ulsterského dobrovolnického sboru (UVF) a Komanda rudé ruky. Do posledně zmíněné skupiny patří i Mark, který se stal neformálním vůdcem místního komanda v Carrickfergus, malém ulsterském městě plném protestantských loajalistů a polských katolíků.
Mark by pravděpodobně v Polsku nikdy nepřistál, kdyby zájem o ostnaté dráty Belfastu nepřivedl Franka Higginse až k zájmu o ostnaté dráty Osvětimi. Poté, co opustil armádu, trvalo jen pár let, aby se z bývalého vojáka a dělníka v námořních docích stal profesorem historie se zaměřením na dějiny holocaustu.
Když v Severním Irsku konečně zavládl mír (alespoň na papíře), vzal si bývalý voják do hlavy, že příslušníky polovojenských milic z Belfastu vyšle na návštěvu Osvětimi. „Aby měli možnost vidět důsledky rasismu v jejich nejčistší podobě,“ vysvětluje.
Od skromných začátků k velkým změnám
Mírová linie udělala z Belfastu na zhruba 20 let válečné město. Barikády na Falls Road byly pod velením IRA, o kontrolu nad stanovišti na Shankill Road se dělili loajalisté z Ulsterského obranného sdružení (UDA), Ulsterského dobrovolnického sboru (UVF) a Komanda rudé ruky. Do posledně zmíněné skupiny patří i Mark, který se stal neformálním vůdcem místního komanda v Carrickfergus, malém ulsterském městě plném protestantských loajalistů a polských katolíků.
Mark by pravděpodobně v Polsku nikdy nepřistál, kdyby zájem o ostnaté dráty Belfastu nepřivedl Franka Higginse až k zájmu o ostnaté dráty Osvětimi. Poté, co opustil armádu, trvalo jen pár let, aby se z bývalého vojáka a dělníka v námořních docích stal profesorem historie se zaměřením na dějiny holocaustu.
Když v Severním Irsku konečně zavládl mír (alespoň na papíře), vzal si bývalý voják do hlavy, že příslušníky polovojenských milic z Belfastu vyšle na návštěvu Osvětimi. „Aby měli možnost vidět důsledky rasismu v jejich nejčistší podobě,“ vysvětluje. Projekt nabral obrátky ve chvíli, kdy se v Ulsteru začali objevovat Poláci. „Okamžitě mi bylo jasné, že polští přistěhovalci by se mohli potenciálně stát v Severním Irsku oběťmi rasismu,“ říká Frank. Nemýlil se. „Vyčítali mi všechny špatnosti tohoto světa: to, že polští katolíci berou protestantům práci a bydlení,“ vypráví Darius, který dříve pracoval v samoobsluze a dnes je zaměstnancem jedné bezpečnostní agentury. „Dokonce jsem se jednou dozvěděl, že můžeme za vypuknutí krize v Severním Irsku.“
Právě pro lidi, jako je Mark (který měl za to, že v Polsku lidé umírají hlady) a Darius (který ještě před několika lety vůbec nerozlišoval mezi Irem a obyvatelem Severního Irska), vytvořil Frank Higgins program „Thin Edge of the Wedge“, což bychom mohli přeložit jako „skromný začátek velkých změn“. Do programu zapojil i Evropskou unii, která financuje školení, Polské sdružení v Severním Irsku, vědce z Jagellonské univerzity v Krakově, krakovský Klub dialogu a konečně i skupinu polských poslanců. Na dvanáctitýdenním školení o dějinách rasismu, polské historii a na psychologických workshopech se dnes setkávají vedoucí představitelé polovojenských organizací a bývalý vězni (včetně bývalých teroristů) z Ulsteru. Slova právě těchto lidí mají v belfastských komunitách největší váhu. Frank má v plánu v příštích třech letech vyškolit z tohoto prostředí stovky osob.
„Frankova genialita je nepředstavitelná,“horlí Alexandra Łojek-Magdziarzová. „Udělal něco dříve zcela nemyslitelného: přivedl do Polska lidi, kteří měli o této zemi na řece Visle plno negativních předsudků a kteří se sem posléze vracejí jako její horliví obdivovatelé.“
Imigrace
O krizi a estonských škubačích krocanů
„Nesou Estonci svůj díl odpovědnosti za irskou krizi?,“ táže se list Postimees. Estonský deník se domnívá, že ačkoliv pojem „odpovědnost“ je poněkud silný výraz, určitá spojitost tam přeci jen je. Před několika lety se totiž pro Estonce stalo Irsko symbolem škubání krocanů. Mnoho zahraničních pracovníků ze střední a východní Evropy se tehdy vydalo do Irska, kde „hospodářský zázrak“ z 90. let nabízel velké množství dobře placených pracovních příležitostí ve stavebnictví a na farmách. Jelikož zahraniční zaměstnanci, kteří se do země stěhovali, potřebovali střechu nad hlavou, začali Irové nakupovat nemovitosti na úvěr, který jim za levný peníz poskytovaly bankovní ústavy. Domy pak pronajímali nové zahraniční pracovní síle. „Tímto způsobem naši ‘škubači krocanů’ nevědomky přispěli k nahromadění problémů, kterým dnes Irsko čelí,“ uzavírá Postimees.
