Co se stane, když se země, která je součástí záchranného plánu, konečně rozhodne říci NE?

To je otázka, kterou si někteří z představitelů takzvané „trojky“ mezinárodních věřitelů začínají klást ve spojitosti s Řeckem. Řecká vládní koalice, která se rok po volbách staví k požadavkům reforem stále zatvrzeleji, opakovaně prohlásila, že nesvolí už k žádným dalším úsporným opatřením.

Dnešní Řecko už popravdě dokáže šokovat jen málokoho. Většinu státního dluhu vlastní jeho oficiální zachránci – evropské vlády, instituce eurozóny a Mezinárodní měnový fond. To znamená, že světové finanční trhy země pramálo zajímá.

Spory mezi Aténami a těmi, kdo na záchranný program dohlíží, se navíc staly něčím tak běžným, že je přestala registrovat většina oficiálních radarů, včetně míst jako Brusel či Berlín, kde jsou na řecké vrtochy nejcitlivější.

Dá-li se v posledních dnech vyčíst něco z těžko skrývaného podráždění řady zkušených vyjednavačů, je to fakt, že nejnovější kolo vyjednávání, které se táhne už přes dva měsíce, přináší značnou změnu.

Silnější vlna odporu

Spor se na první pohled týká dobře známých témat. V rozpočtu řecké vlády na rok 2014 se objevil deficit ve výši 1,5 miliardy eur, který je nutno vyřešit, než země obdrží další tranši finanční pomoci. Musejí být provedeny rozsáhlé změny v programu privatizace, který vyvolal řadu konfliktů. A je nutné odsouhlasit strukturální reformy, například zrušení moratoria na exekuce nemovitostí.

Ti, kdo pracují na řeckém programu roky, však cítí hlubší změnu. Atény, které nad reformamy nikdy nejásaly, mají dnes ještě méně důvodů spolupracovat. „Je jasné, že politická cena [za reformy] začíná být jasně vidět,“ říká jeden z hlavních vyjednavačů trojky. „Vlna odporu nabírá na síle.“

Z velké části je samozřejmě na vině „únava z reforem“, kterou Řecko a další příjemci záchranných programů cítí už od počátku. V Aténách se však politické uvažování vydalo směrem, který by podle obav řady lidí mohl oslabit řeckou vůli ke kompromisu.

Řecká vláda má na zřeteli především politické faktory. Ačkoliv tento měsíc přežila další ze série hlasování o důvěře, pomalu ale jistě ztrácí svou parlamentní většinu, která dnes ve sněmovně o třech stovkách poslanců představuje pouhé čtyři hlasy.

Více peněz, než vláda utratí

Na rozdíl od Portugalska, jehož vládní koalice nedávno jen taktak unikla blízké smrti, netvoří řeckou opozici strana hlavního politického proudu, která by záchranný plán dříve podporovala. Krajně levicová Syriza přinutila levicové politiky všech možných vyznání – včetně stoupenců tradiční středově-levicové strany Pasok, která je členem vládnoucí koalice – aby program nepodporovali.

Podle průzkumů preferencí je Syriza v současnosti největší řeckou stranou, zatímco Pasok se zmítá ve smrtelných křečích a pravidelně získává nižší skóre než neonacistická formace Zlatý úsvit. Kdyby vládnoucí koalice zkolabovala, znamenalo by to konec záchranného programu v jeho současné podobě.

V řecké situaci však dochází ještě k jiné, rozsáhlejší změně, která je ovšem mnohem méně patrná. Do státní pokladny proudí v současnosti více peněz, než vláda utratí, nepočítaje úroky ze státního dluhu. Tento „primární rozpočtový přebytek“ znamená, že každé euro navíc, jenž stát z řeckých daňových poplatníků vymámí, poputuje na účet jeho věřitelů.

Ačkoliv se představitelé trojky nedokáží shodnout, zda právě to je důvodem nové neochoty Řeků ke kompromisu, historická zkušenost ukazuje, že jakmile jsou vlády zemí, jež jsou zároveň příjemci mezinárodní pomoci, schopny samy hradit svůj každodenní provoz, rychle ztrácejí vůli spolupracovat. Kdyby dnes měly Atény vlastní centrální banku, která by byla schopná podporovat řecký bankovní sektor, měly by skutečně pramálo důvodů dál EU a MMF platit.

Jenže situace se změnila i pro eurozónu. Mnozí věří, že její nový ochranný systém je schopný zabránit tomu, aby se nákaza řecké krize rozšířila na zbytek společné měny. V květnu čeká Řecko další velká splátka Evropské centrální bance. Do té doby existuje jen málo důvodů posílat Aténám další peníze.

V řadách trojky a na mnoha národních ministerstev financí se někteří už od začátku krize domnívali, že řeckému odchodu z eurozóny nebude nakonec možné zabránit. Pokud Atény a jejich oficiální věřitelé nenaleznou více důvodů ke kompromisu, tyto scénáře by se stále ještě mohly naplnit.