V postranní ulici na konci evropské čtvrti v Lucemburku stojí bílá třípatrová budova s ještě nedostavěným průčelím, na němž lze při troše pozornosti zahlédnout nenápadnou zkratku: ESM. Od okolních budov, které tvoří z valné části kanceláře předních světových finančních institucí a obchodní střediska, se příliš neliší. Uvnitř se přitom odehrává něco jedinečného: více než stovka lidí tu pracuje na jednom z nejpozoruhodnějších projektů evropských vlád v době krize.

EFSF a ESM jsou anglické zkratky pro Evropský nástroj finanční stability a Evropský stabilizační mechanismus, dva záchranné fondy eurozóny. První financoval třetinu ze 78 milionů eur, které trojka půjčila Portugalsku od roku 2011. Druhý, který jej nahradil, je trvalý protikrizový mechanismus eurozóny s palebnou sílou 500 miliard eur. Bude-li Portugalsko potřebovat po vypršení současného záchranného programu v květnu příštího roku další finanční pomoc, to znamená druhý záchranný plán nebo preventivní program, bude žádat právě ESM.

V Lucemburku pracuje tým hrdý na to, že během tří náročných let dokázal odpovědět na požadavky trhů a vlád, i když se objevily na poslední chvíli. Vše začalo v květnu roku 2010 prvním záchranným plánem pro Řecko; 110 miliard eur tehdy ještě financovaly spolu s EU a MMF bilaterální půjčky členských států eurozóny. Vlády eurozóny přesvědčeny o tom, že je krize zažehnána, se rozhodly zřídit finanční mechanismus se sídlem v Lucemburku a minimem zaměstnanců, který by poskytoval úvěry zemím ve finanční tísni, ačkoliv věřily, že se podobná situace už nebude opakovat. Cílem bylo posílit řecké řešení a název fondu nebyl této myšlence cizí: Evropský nástroj finanční stability.

Obranná záloha

„EFSF jakožto instituce s patnácti zaměstnanci měla původně sloužit jako obranná záloha, která se nikdy nepoužije,“ sdělil listu Negócios člen správní rady ESM Rolf Strauch (47), kterému prezident EFSF a ESM Klaus Regling nabídl pracovní smlouvu jako prvnímu. Strauch, který má ve fondu na starosti strategii a ekonomické a finanční analýzy, je v instituci skoro od začátku její existence. Přišel sem z Evropské centrální banky (ECB) v červenci 2010, pět dní po spuštění prvního záchranného fondu eurozóny.

Zakládat instituci je pozoruhodná zkušenost. Rozhoduje se o zásadních věcech a chyby mohou vyjít draho, připomíná náměstek ředitele Christophe Frankel (51), který přišel do Lucemburku zakládat EFSF v pořadí jako pátý. Předtím pracoval v Paříži v soukromém sektoru. „Neměli jsme počítače, neměli jsme kopírky, neměli jsme papír. Museli jsme začít od nuly, i co se týče zaměstnanců. Když zaměstnáváte malý tým, je volba každého pracovníka klíčová,“ tvrdí vedoucí oddělení, která mají na starost emise dluhopisů, investice a půjčky vládám. Dnes má vlastní kancelář v přízemí budovy a počítač se třemi monitory.

Jedním z těchto klíčových zaměstnanců byl i João Gião. Do Lucemburku přišel z CMVM (portugalský regulátor kapitálového trhu) jako číslo 12, čímž byl zakládající tým EFSF v podstatě kompletní. „Na začátku nás sedělo patnáct v ‚open space‘ kanceláři a všichni jsme museli dělat všechno,“ vzpomíná si portugalský právník. Šestatřicetiletý Gião je dnes jedním z pilířů právního oddělení EFSF a ESM. „Od standardních institucí nás odlišuje především politický faktor. V soukromé firmě existuje podnikatelský plán a veškeré zdroje jsou řízeny v souladu s ním. V instituci, jako je ESM, takhle plánovat nemůžeme. Musíme být připraveni reagovat na rozhodnutí přijatá na politické úrovni,“ říká Frankel.

„Nejvypjatější okamžik nastal na konci roku 2011, když jsme museli emitovat, protože členské státy potřebovaly peníze, ale podmínky na trhu byly v té době velmi nepříznivé a emise složitější,“ vzpomíná Christophe Frankel odpovědný za financování EFSF a následně půjčky zemím podřízeným záchrannému plánu.

Praxe z terénu

V té době změnil EFSF strategii financování. Dříve půjčoval zemím tolik peněz, kolik si půjčil na trhu, a za stejných podmínek splatnosti. V listopadu 2011 „jsme přešli na strategii financování oddělující naše finance od peněz pro příjemce pomoci“, vysvětluje Frankel. Tato strategie stále platí: záchranné fondy vydávají dluhopisy s různou splatností a v době nejlepších příležitostí.

Praxe z terénu umožnila EFSF získat zkušenosti. Zároveň s tím cítili evropští lídři potřebu založit pro eurozónu trvalou záchrannou instituci. Na konci roku 2012 uzavřeli dohodu a zrodil se Evropský stabilizační mechanismus, potomek EFSF, který svého otce přežil pod vedením stejného týmu.

ESM je postaven na odlišné logice, která se snažila vyvarovat chyb minulosti. „Z právního hlediska se EFSF a ESM velmi liší,“ tvrdí João Gião. „EFSF je soukromá společnost podléhající lucemburskému právu s dluhopisovým programem opírajícím se o garanční systém členských států eurozóny, které ručí za jeho rating“.

Naopak „ESM se stal mezinárodní finanční institucí“ a jako takový podléhá „mezinárodnímu veřejnému právu“, vysvětluje Gião. „Garanční systém nahradil upsaný kapitál ESM [80 miliard eur], který dnes tvoří jeden z pilířů úvěrové kvality ESM.“ Z investičního mechanismu, který byl spuštěn v létě 2010, mělo ho mít na starosti 15 lidí a neměl být nikdy využit, se stal jeden z hlavních evropských emitentů veřejných dluhopisů se stočlenným týmem, financující v pěti zemích záchranné programy za zhruba 240 miliard eur.