Středomoří zažilo v minulosti mnoho období válek i míru. Římský svět mohl bý pyšný na to, že se mu na našich březích podařilo udržet pravděpodobně nejdelší mírové období v dějinách Pax Romana. Oblast Středozemního moře ale byla rovněž svědkem četných střetů mezi státy, národy, městy, regiony a vyznáními.

Soudobé dějiny pak přinesly sérii konfliktů, které vyústily v napětí, nebo dokonce skutečnou válku, jako tomu bylo v Maghrebu, Mašreku, Španělsku, Řecku, na Kypru, Balkáně, v bývalé Jugoslávii, Palestině či jinde.

Evropa oddělena od „kolébky Evropy“

Středomoří působí už dlouhou dobu znepokojení. Jeho severní pobřeží vykazuje zpoždění v porovnání se severní Evropou, stejně jako jižní pobřeží v porovnání s evropskými břehy. Jak severní, tak jižní oblast Středozemního moře drží s kontinentálním územím jen těžko krok. Při zakládání Evropské unie byla specifika této oblasti opomíjena, a Evropa tak vznikala oddělena od své „kolébky“. Jako by se člověk připravený o dětství a mládí mohl rozvíjet normálně… Jednoduchá a opakovaná vysvětlení nedokázala přesvědčit ty, kterým byla adresována. Nevěřili jim ostatně ani ti, kdo je předkládali…

Severní Evropa pohlíží na přítomnost a budoucnost Středomoří skrze parametry, které už dlouho neodpovídají parametrům jihoevropským. Jedná se o dva zcela rozdílné výklady. Ještě před vypuknutím nové války v Maghrebu a Mašreku spolu neměly středomořské břehy nic společného, vyjma nespokojenosti. Už poměrně dlouho připomíná naše drahé moře námořní hranici, která se táhne od východu na západ a která odděluje Evropu od Afriky a od Malé Asie.

Země mýtů si prožila vlastní mytologii

O osudu Středomoří se častokrát rozhodovalo mimo jeho území a bez ohledu na jeho názor. Tato situace měla za následek četné frustrace a výplody fantazie. Nesváry byly silnější než dohody. Postava Sisyfa, která se znovu objevila ve dvacátém století, je možná jedinou mytologickou metaforou, která ještě definuje naši dobu.

Čas od času to zainteresované osoby zneklidní, a pak se pokoušejí začlenit africké břehy do svých debat. Jejich požadavky vyústily v posledních desetiletích v různé plány a programy, jako jsou napříkladAténská, Marseillská aJanovská charta,Akční plán pro Středomoří (PAM) neboModrý plán Sophia-Antipolis, který se zabýval budoucností Středozemního moře „v horizontu roku 2025“, dále prohlášení zTunisu,Neapole, Malty aPalmy de MallorcačiEuro-středomořské konference v Barceloně, na Maltě a v Palermu. Všechny tyto snahy a ušlechtilé a chvályhodné cíle, které se tolikrát těšily podpoře vládních komisí nebo mezinárodních institucí, vedly k mizivým výsledkům.

Jak pobřežní, tak vnitrozemské státy nutí železný zvyk vnímat Středomoří pouze prizmatem jeho minulosti. „Země mýtů“ velice trpěla pod váhou vlastní mytologie, kterou poté udržovaly další kultury.

Nač dokola zmiňovat, ať už s odevzdaností či podrážděním, násilnosti, k nimž na březích tohoto moře ustavičně docházelo? V době, kdy středomořskou oblastí zmítá válka s neodhadnutelným koncem, nás nic neopravňuje k tomu, abychom jejich důsledky zatajovali: Zhoršení životního prostředí, znečištění, divoké [developerské] projekty, špatně kontrolované demografické přesuny, korupce, absence pořádku a disciplíny, lokalismy, regionalismy a spousta dalších „ismů“…

Strach z imigrace jako politická vize nestačí

Odpovědnost za to ale nenese pouze Středomoří. Jeho nejvznešenější tradice (které snoubí umění s uměním žít) se této korupci mnohokrát vzepřely. Projekt Barcelonské konference, který přišel jmenovitě s myšlenkou „partnerství“, bohužel selhal. Pokus prezidenta Nicolase Sarkozyho vytvořit novou „Unii pro Středomoří“ se setkal s opovržením kontinentální Evropy (zejména Německa). Francouzský návrh byl ostatně uskutečněn ve velikém spěchu.

Středomoří odedávna působí prostě jako fakt, aniž by se kdy stalo skutečným projektem. Obavy z imigrace ze Středomoří samy o sobě k vytyčení základních os promyšlené politiky nestačí. Středomořské pobřeží se chová zdrženlivě, maje neustále na paměti zkušenost kolonialismu. Severní a jižní hranice středozemské oblasti hrály vždy významnější roli na mapách stratégů než ekonomů.

Dnes, kdy propukla válka v Libyi, se děje v podstatě totéž. Nezbývá než doufat, že se část „slabých a utlačovaných“, kteří se vzbouřili proti nespravedlnosti a tyranii, podaří zachránit. Osud Středomoří by tak mohl projít jistou změnou. Přesně to si Mare Nostrum zaslouží na všech březích.