Začalo se o tom šeptat na konci zimy. Ale s každým dalším dnem hlas sílí a je hrozivější. Ať už to nazýváme reprofilováním dluhu, novým splátkovým kalendářem nebo prodloužením splatnosti dluhopisů, Evropská centrální banka (ECB) nechce o žádné formě restrukturalizace řeckého dluhu, na níž by se podíleli i soukromí věřitelé, ani slyšet.

ECB a Německo, které byly doposud zajedno, se dostaly do otevřeného sporu. Berlín totiž nyní požaduje, aby Řecko provedlo restrukturalizaci dluhu a aby na sebe část břemene vzali soukromí věřitelé. Německo se tak přiklonilo k Nizozemí, Finsku a v jistém směru i k předsedovi euroskupiny, Lucemburčanu Jean-Claude Junckerovi. Naproti tomu Francie zastává bez debat postoj ECB.

Představitelé EU a ECB nadále popírají realitu a domnívají se, že druhý radikální plán úsporných opatření provázený masovými privatizacemi dokáže navzdory neúspěchu prvního plánu vyvést Řecko ze slepé uličky. Čísla přitom moc nadějná nejsou. Rozpočtový deficit se stále prohlubuje, zadluženost Řecka na konci roku překročí 150 % jeho HDP.

Podle výpočtů ekonomů by Řecko muselo po deset let vykazovat přinejmenším 6% primární přebytek, aby tuto horu dluhů dokázalo splatit. Země ale vzhledem ke slabému průmyslu a hospodářství vykazuje 5% strukturální deficit. Plány úsporných opatření mohou situaci jen zhoršit. Je tedy třeba akceptovat skutečnost, že Řecko je nesolventní.

Po revoluci situaci zvládlo lépe Polsko než Maďarsko

Proč Evropská centrální banka odmítá tento fakt připustit a ze zásady vylučuje jakoukoliv restrukturalizaci? Přitom se jedná nanejvýš o 300 miliard eur, což je částka sice vysoká, nicméně představuje sotva 2 % evropského HDP. Restrukturalizace dluhu by Řecku uzavřela na několik let trhy, a země by tak nemohla refinancovat své závazky, vysvětlují bankéři z ECB. Ve skutečnosti ale Řecko už z trhů zcela vyloučeno je.

„Státy, které své dluhy restrukturovaly, z toho nevyšly tak špatně. Z trhů zdaleka nebyly vyloučeny a obvykle si rychle znovu získaly důvěru. Investoři dávají přednost hříšníkovi, z něhož se stal opět solventní plátce, před tím, kdo je samým ztělesněním ctnosti, ale hrozí mu záducha. Před dvaceti lety zvládlo situaci lépe Polsko, které si vyjednalo odpuštění dluhu, než Maďarsko, které si zakládalo na své reputaci. Odpuštění dluhu není potupné,“ říká ekonom Jean Pisani-Ferry z ekonomického institutu Bruegel.

Mario Draghi, dnes již potvrzený budoucí šéf ECB, rovněž varuje před tzv. „úvěrovou událostí“, k níž by mohlo dojít v případě restrukturalizace, jež je spojována s platební neschopností. K této tak obávané úvěrové události už ale došlo. Ratingová agentura Standard & Poor's snížila 13. června Řecku rating na CCC, čímž se z něj stala země s nejhorší známkou na světě. Jinými slovy by se dalo říct, že ratingové agentury neschopnost Řecka splácet dluh podle plánu vlastně předpovídají.

Agentury Moddy's vzápětí změnila bankám BNP Paribas, Société générale a Crédit agricole výhled ratingu na negativní s možností snížení stávajících známek z důvodu jejich úvěrové expozice vůči Řecku. Uvedené francouzské banky přitom o svých pohledávkách v Řecku hovořily s velkou důvěrou. Jejich diskurs ale neodpovídá statistickým údajům zveřejněných Bankou pro mezinárodní platby, která v souvislosti s francouzskými finančními ústavy hovoří o patnáctimiliardové expozici.

Evropa má nepřehledný bankovní systém

Nepřehlednost o tom, jak vysoká je skutečná angažovanost bank v řecké ekonomice, panuje všude, včetně ECB. Podle názoru některých odborníků představuje Řecko pro ECB riziko ve výši 45 miliard eur. Wall Street Journal hovoří o více než 120 miliardách eur. Komu věřit? Situace vypovídá o stavu věci. Navzdory krizi a veškerým příslibům regulace a kontroly zůstává evropský bankovní systém „černou skříňkou“.

Banky si posloužily krizí coby záminkou a dostaly právo nedodržovat účetní pravidla a vést účetnictví, jak je jim libo. Loňské zátěžové testy odolnosti devadesáti největších evropských bank odhalily až karikaturní neprůhlednost systému. Tři týdny poté, co zvládly testy „levou zadní“, tři irské banky zkrachovaly.

Uvedená situace je důsledkem toho, jak se ECB a evropské vlády rozhodovaly v okamžiku krize. Místo toho, aby banky nutili ke zprůhlednění bilancí, vyčištění účtů od toxických produktů a k rekapitalizaci, hráli zodpovědní představitelé raději o čas.

ECB bankám půjčila s 1% úrokovou sazbou veškeré peníze, které chtěly. A pak jim půjčila znovu s 3%, 5% nebo 8% úrokem. Pro banky tak bylo snadné přijít k novým ziskům. Většina bankovních institucí tudíž mohla loni vykázat fantastické výsledky a všem namluvit, že se dopady krize podařilo zcela odstranit. Byla to pouhá iluze, protože bankovní systém neprošel reformou.

První záchranný plán byl určen bankám

Stejná strategie spočívající v oddalování lhůt a rozhodnutí byla přijata i v době, kdy vypukla řecká krize a evropská krize veřejných dluhů. První záchranný plán pro Řecko byl předně záchranným plánem určeným bankám, který jim měl pomoci překonat těžké období a zbavit se diskrétně cenných papírů, jež začaly být nevýhodné.

Představitelé emisních institucí podporovaní částí evropských vlád se rozhodli kurz neměnit a dál pokračovat v započaté politice. Svrchovaný argument, který má umlčet všechny námitky, zní: Restrukturalizace řeckého dluhu by mohla vyvolat horší řetězovou reakci než byla ta, která následovala po pádu Lehman Brother's v roce 2008. Rozpadnout by se mohl celý evropský bankovní systém, varuje ECB.

Ať ECB chce nebo nechce, účinek nákazy už zasáhl celou eurozónu. Portugalský a irský dluh sledují krok za krokem vývoj dluhu řeckého. Hrozba visí i nad bankovním systémem. ECB to ví lépe než kdo jiný. Už několik měsíců nahrazuje mezibankovní trh, aby mohla irským a portugalským bankám poskytovat hotovost. Už několik dnů na pokladnu opět ťukají španělské banky žádající o peníze, které jim ostatní banky už nechtějí půjčovat.

Jak dlouho ještě budou evropští představitelé otálet, než provedou v bankách velký úklid? „Otázka už nezní, zda Řecko bude nebo nebude restrukturalizovat, ale kdy a jak se tak stane,“ opakují mnozí analytikové. Změny už není možné dlouho odkládat, neboť Řecku a eurozóně hrozí bezprostřední pád.