Parlamentní shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě(OBSE) přijala v červenci ve Vilniusu rezoluci s názvem Znovusjednocení rozdělené Evropy. Tato rezoluce, která prošla tiskem prakticky bez povšimnutí, přichází dvacet let po pádu komunistických režimů v Evropě a přijala ji velká většina delegátů. Z 214 přítomných pro ni, přes zarputilý odpor Ruska, hlasovalo 202 delegátů.

Dokument OBSE, který uznává „ojedinělý charakter holocaustu“ konstatuje, že „ve 20. století evropské země zažily dva velké totalitní režimy, nacistický a stalinistický, z nichž oba vedly ke genocidě, porušování práv a svobod člověka, válečným zločinům a zločinům proti lidskosti.“ A doporučuje, aby členské země „totalitarismus jasně a nezpochybnitelně odsoudily“ (slib obsažený již v Kodaňském dokumentu z roku 1990), neboť „poznání historie má zabránit opakování podobných zločinů v budoucnosti.

Rezoluce se objevuje jen několik dnů před 23. srpnem. Právě tento den, který Evropský parlament prohlásil za „Den památky obětí nacismu a stalinismu“, je ve skutečnosti i výročím paktu Molotov-Ribbentrov (historická smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a komunistickým Svazem sovětských socialistických republik), podepsaným v Moskvě 23. srpna 1939. Postavení komunismu na roveň nacismu touto rezolucí je důležitým krokem pro podporu "Usnesení Evropského parlamentu o svědomí Evropy a totalitě", z letošního dubna, která též požadovala otevření tajných historických archivů a přijetí širokých opatření na přezkoumání minulosti.

Zachránce Stalin

Reakce Ruska byla vehementní. Ruské ministerstvo zahraničních věcí ohodnotilo toto rozhodnutí jako „nepřijatelný pokus o zkreslování historie za politickými účely.“ Ruský parlament zas považuje rezoluci za „přímou urážku památky milionů ruských vojáků,“ kteří „položili své životy za osvobození Evropy z jařma nacismu.

Pro Rusy je Stalin stále opravdovým hrdinou. V očích východoevropanů je zodpovědný za podporu krvavých komunistických režimů. Moskva navíc znovuzavedla pořádání masových vojenských přehlídek, které připomínají ty, které se pořádaly za dob Sovětského svazu. A tak není vůbec překvapením, že ze všech postkomunistických vlád vyvíjí ta ruská nejmenší snahu zabývat se zločiny komunismu (včetně komunismu stalinského). Struktury KGB a její kontrolu nad politickým procesem dokonce posílila. Kromě toho, na základě dekretu, který ustavuje „Komisi pro boj s falzifikací historie působící proti zájmu Ruska,“ z května 2009, požádala Ruská akademie věd ředitele historických ústavů, aby identifikovali historické a kulturní falzifikace, na kterých se jejich instituce spolupodílely, a připojili ke každé z nich jednotlivě jejich vyvrácení.

Zákaz nahlížení do archivů KGB

Svým apelem na otevření archivů se rezoluce OBSE obrací zvláště a výlučně na Rusko, kde jsou archivy stále ještě pod zámkem. Tato situace postihuje nejen ruské historiky, ale také badatele z postsovětských republik. Před svým stažením do Moskvy v roce 1991 s sebou osazenstvo KGB vzalo nejdůležitější dokumenty, které v sovětských republikách posbíralo. Těmto zemím tak Rusko odepřelo právo pochopit vlastní nedávnou historii.

Od získání nezávislosti nemá postkomunistické Estonsko k dispozici nic víc než katalogové knihy. K tajným svazkům, na které se katalogy odvolávají, přístup nemají. A jelikož z katalogu nelze vyčíst roli osob, které jsou ve vztahu s tajnou policií zmiňovány, řada politiků tak mohla jednoduše tvrdit, že jsou nevinní, a že sami byli oběťmi, zatímco ve skutečnosti policii donášeli. V Litvě byly vilniuské archivy evakuovány téměř zcela. Oproti tomu zůstaly archivy krajské, kde významné sbírky dokumentů, které KGB zanechala, umožnily historickou pravdu zrekonstruovat. Avšak v případě zpřístupnění sovětských archivů v Moskvě by se všem pobaltským státům dostalo spravedlivější četby historie.