Zemědělská výroba. Chvilku se se nad tímto oxymóronem zamysleme. Z daného pojmu plyne, že člověk měl za to, že může vyrábět potraviny bez rolníků a nakonec je z polí vypudil. Dnes jsme dokonce dospěli k myšlence zemědělství bez potravin, čili že mohou existovat obdělávaná pole, aniž by se na nich pěstovaly potraviny. Zemědělství, které se zakládá výlučně na zisku a na spekulacích dělá špatným vše, co může být ze své podstaty dobré: jídlo, úrodnou půdu (které je stále méně), ale také čistou a obnovitelnou energii. Jako například fotovoltaiku a bioplyn.

O způsobu, jakým se sluneční energie může přeměnit v mašinérii požírající půdu a potravinové zdroje se už diskutovalo. Dnes nadešel čas bioplynových elektráren, které zužitkovávají biomasu, tedy odpad vzniklý při chovu zvířat, slámu a další rostlinný materiál. Tato zařízení by mohly být ideálním řešením, jak naložit s trusem, což je pro chovatele věčný problém, a dalšího biologického odpadu. A zároveň si dopomoci k produkci energie, kterou je možno následně využít při zemědělské činnosti, nebo ji prodat a přilepšit si tak ke svému příjmu. Avšak, když se do toho vloží kšeftaření investorů, bioplyn se může stát prokletím. Je jím totiž zcela jedno, že zemědělství je o výrobě potravin a že je třeba jej dělat dobře. Právě to se dnes odehrává v řadě regionů v rovinaté krajině povodí řeky Pád, zejména v místech se silnou koncentrací intenzivního chovu.

O co vlastně jde? Mnoho zemědělců kvůli všeobecné krizi nemá na výběr, stávají se z nich výrobci energie a přestávají vyrábět potraviny. Intenzivním způsobem pěstují kukuřici jen proto, aby naplnily digestory bioplynových stanic generující bioplyn. Investoři jim pomáhají a občas je vykořisťují. Existují i statky, kde si zemědělce přímo platí investoři, kteří zařízení na kukuřičnou kulturu postavili: Stali se dělníky v energetickém odvětví, už to nejsou rolníci.

Vše začalo v roce 2008, když byl zaveden nový zelený „zemědělský“ certifikát na produkci elektrické energie ze zařízením na produkci bioplynu z biomasy. „Malých“ zařízení o elektrickém výkonu do jednoho megawattu je hodně. Stimulovalo to nabídku, protože s výrobci elektrické energie byl dohodnut tarif 28 eurocentů/kWh, což představuje trojnásobek výkupní ceny energie vyrobené „normálním“ způsobem. Touto cestou systém dotací bioplynu, k němuž je třeba přidat dotace Evropské unie na pěstování kukuřice učinil výstavbu velice nákladných bioplynových zařízení (až 4 miliony euro) vysoce ziskovým byznysem. A to do té míry, že veškeré investiční náklady mohou být splaceny během několika let. Jen v regionu Cremona [na severu Itálie], kde bylo ještě v roce 2007 jen 5 autorizovaných zařízení, je jich dnes 130. Podle odhadů v současné době kukuřice pěstovaná na bioplyn zabírá 25 % veškeré obdělávané půdy. Do roku 2013 by v celé Lombardii mělo být na 500 zařízení.

Expanzí této monokultury je přímo ohroženo životní prostředí i zemědělství. Uveďme několik zcela zjevných skutečností.

Zaprvé: Přestáváme produkovat potraviny, abychom vyráběly elektřinu.

Zadruhé: Intenzivní monokultura kukuřice představuje zhoubu pro půdu, protože vyžaduje velké množství chemického hnojiva a spotřebovává ohromné množství vody, čerpané z podzemních zdrojů, kterých je stále méně a jsou stále více znečištěné. Bez rotace parcel je ohrožena jejich úrodnost a usnadňuje se přenos parazitů – které se následně hubí použitím protiparazitických produktů.

Zatřetí: Ti, kteří vyrábějí energii pěstováním kukuřice si mohou dovolit platit mnohem vyšší částky za pronájem půdy – až 1 500 euro za hektar – což vytváří nekalou konkurenci těm, kteří ji potřebují pro chov. Jde o stejný fenomén jako u fotovoltaických elektráren, opakujeme tedy stále tu samou chybu.

Začtvrté: Zařízení o výkonu 1MW představují sama o sobě konstrukce značně velkých rozměrů a jejich výstavba zabere množství zemědělské půdy, které se tím obětuje navěky.

Zapáté: Už dnes lze zaslechnout zvěsti o vytváření černého trhu s biologickým odpadem, v podobě odpadu z jatek, který je prodáván ilegálně na výrobu bioplynu. Ten by neměl být nikdy použit jako biomasa, protože to, co po digestaci zůstane, se následně rozptyluje na půdu jako hnojivo a tento typ odpadu by ji mohl nejen znečistit, ale rovněž na ní šířit nemoci.

Je to problém měřítka. Na samotném bioplynu z biomasy není vůbec nic špatného. Ale pokud se vyrábí za účelem spekulace a je předimenzovaný, pokud intenzifikuje produkci kukuřice s jediným cílem plnit zařízení na výrobu bioplynu, pokud zvyšuje cenu půdy, vyčerpává ji a znečišťuje, potom je třeba říci jasné a hlasité NE.

Je jisté, že se tyto problémy musí nastolit a vést se o nich debata v rámci diskuzí o nové podobě Společné zemědělské politiky (SZP), která v těchto dnech začíná v Bruselu. Dříve či později dotace skončí. Bioplyn spolu velkými zařízeními na jeho výrobu je kauterem na dřevěnou nohu našeho nemocného zemědělství a mohl by jednoduše být i jeho ranou z milosti. Udělat krok zpět bude velice těžké: Úrodná půda se vrátit nedá, podzemní vody jsou znečištěné a ti, kteří se snaží dělat zemědělství dobře, jsou nuceni toho tváří v tvář nemilosrdné a neudržitelné konkurenci zanechat. Zemědělská výroba, jaký oxymóron!