Naštvaní čtenáři máte slovo!

Jakákoliv obhajoba evropské integrace vždy spustí lavinu rozhořčených čtenářských komentářů. Novinář listu Die Zeit se s jedním čtenářem setkal, aby zjistil, proč panuje vůči Bruselu taková nevraživost? Překvapující odpověď zneklidňuje.

Zveřejněno dne 19 srpna 2011 v 14:31

S M. se seznamuji prostřednictvím jeho komentáře pod jedním článkem v Die Zeit. Můj kolega tehdy uskutečnil rozhovor s Klausem Kinkelem, posledním ministrem zahraničí ve vládě Helmuta Kohla, který hájí Evropu a zastává názor, že by Německo mělo být garantem chudých států měnové unie. Rozhovor vyvolal reakci v podobě takřka 200 komentářů.

Pod číslem 105 je podepsán M.: „Tak to dopadá, když k válu pustíme lidi, kteří se vytahují a chvástají.“ Terčem této kritiky je právě Kinkel. Podle M., Evropa především otevřela dveře dokořán „těm, kteří mají za to, že odpovědnost nesou pouze za své bankovní konto“. A jak ti nahoře zachází s těmi dole? „Jako s onucemi.“

Klikám na profil uživatele. Čtenáři si vybírají přezdívky jako „chytrák“, „pendrek“ či „lžitisk“. M. zvolil „jgmischke“ [vlastní iniciály]. Je autorem zhruba 500 komentářů. Pod článkem, který přináší informaci, že že Evropská komise hodlá odškodnit zemědělce, jež utrpěly ztráty kvůli epidemii bakterie Escherichia coli, přidal následující komentář: „Propadající se eurokracie se víc a víc podobá samoobsluze.“ Z komentářů ke krizi eura byla naprostá většina bezpochyby proti společné měně. Ale odkud pramení toto zklamání a zlost?

Žiju si dobře, až na to...

Posílám M. e-mail, abych se ho zeptal, zda se s ním mohu setkat a proč ho politická Evropa tak štve. Jeho odpověď přichází ani ne za dvě hodiny. M. zprvu můj e-mail pochopil jako spam, žert. Ale poté se mu můj nápad zalíbil. Poslal mi svou adresu: Žije v malém městě uprostřed Německa, ve Vestfálsku. Když nasedáme do jeho Fiatu, jsem velice překvapen. Představoval jsem si jej jinak. Možné jako někoho poněkud méně normálního, agresivního. Možná, že jsem dokonce očekával nezaměstnaného, někoho, komu se zjevně nedaří. Trochu se na sebe zlobím.

Newsletter v češtině

M. je 53 let. Vypráví mi o svém životě, s určitým nadšením a bez ironie. Než se odstěhoval na venkov, pracoval v Düsseldorfu ve finanční administrativě. Práce jej moc nebavila. Jednoho dne si spolu se ženou koupili vydání časopisu Geo, ve kterém byla seřazena všechna německá města z hlediska znečištění. Düsseldorf se umístil úplně nejhůře, zatímco Vestfálsko na velice dobrém místě. „Proto jsme se přestěhovali sem.“

Přestěhování pro něj představovalo životní mezník. Stal se programátorem na volné noze a poté se narodily jeho dvě děti. M. pracoval doma a „byl u toho, když bylo třeba dělat domácí úkoly a bouchnout pěstí do stolu.“ Zjevně to pro něj bylo krásné období. Dnes pracuje stále jako programátor, ale jako zaměstnanec středně velké firmy.

Že nám vládnou nám blbci

Politiku M. vzdal už před několika lety. Kdysi kandidoval spolu se svým synem do městského zastupitelstva. Za zelené. Beznadějně: Vesnice je už několik desítek let baštou CDU. M. nechodí pro ostré slovo daleko: „Vládnou nám blbci. V tom je ten problém.“ Když mluví o politice, rozčílí se a jeho mluvený projev vyzařuje téměř tolik hněvu jako jeho komentáře.

Proč je tak rozčílený? „Dlouhodobá bezmoc vyvolává vztek,“ odpovídá mi. Má dojem, že nikoho nezajímá jeho názor. „Je to jako bychom jeli ve vlaku řízeném opilými strojvůdci, kteří směřují přímo do zdi. Dveře jsou zavřené a nikdo nesmí vystoupit.“ Když se zde, v obývacím pokoji na vestfálském venkově mluví o Evropě, Brusel se zdá něčím velmi vzdáleným. „O nařízení o úsporných žárovkách se vůbec nediskutuje, všechna podobná [nařízení] byla jednoduše ¸vypracována',“ kritizuje bruselskou administrativu. A tak tomu bylo ostatně vždy, nejprve s eurem a teď s Řeckem, Portugalskem, Irskem.

M. se domnívá, že politici by měli být pod větší kontrolou. A že v případě, že učiní špatné rozhodnutí by měli být dokonce i sankcionováni. Bude zapotřebí více specialistů a týmů, které budou dělat správná rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí politikářská. Čím více s ním diskutuju, tím více chápu, že nemám tu čest s žádným vyvrhelem. Ve skutečnosti je to spíše mainstreamový člověk, jeden z nás. Nemá žádné zvláštní problémy, má práci, několik aut – stejně jako většina Němců.

Máme jej litovat? Chápat ho? Nebo mu snad vyčítat, že věci příliš zjednodušuje? Třeba je to tak, že se od něj politika možná sice odvrátila, ale pan M. se také odvrátil od ní. Přenechal politiku politickým představitelům, aby mohl následně pomlouvat jejich práci. Ke konci našeho rozhovoru se mi svěří, že občas vyleze na střechu svého domu a teleskopem odtud pozoruje hvězdy. Vidí, jak je naše planeta malá a jak moc je řada věcí, které jej zajímají, směšná. Na zpáteční cestě mi v hlavě utkví jen jedna jeho věta: „Jsem moc malý na to, abych mohl změnit svět.“

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma