Švédský certifikační úřad KRAV nedávno oznámil, že k tomu, aby výrobky domácích ekologických zemědělců získaly označení „bio“, budou muset splnit velice přísná pravidla. Výčet podmínek je dlouhý, figuruje mezi nimi například boj proti chemikáliím v zemědělství, používání zelené energie pro pohon traktorů, snížení emisí dusíku při hnojení a významná redukce spotřeby energie v přepočtu na výrobek. Od roku 2012 budou zemědělci rovněž muset předkládat projekty směřující k tomu, aby nejpozději v roce 2015 čerpali veškerou energii pouze z udržitelných zdrojů.

Švédská dynamika je pozoruhodná. Nizozemský protějšek KRAVu, Biologica plánuje zákaz fosilních paliv v bio sektoru až na rok 2020. „Bio produkty nejsou definitivním řešením,“ sděluje telefonicky z Uppsaly Johan Cejie, který je v KRAVu pověřen právními úpravami. „Musíme pokračovat, protože klimatické problémy jsou velmi naléhavé. Znamená to, že musíme najít něco lepšího, než je bio.“

Podle Cejiových slov se uvnitř organizace samozřejmě vede debata a ne všichni zemědělci mají z přísnějších norem radost. „Ale švédský spotřebitel stále častěji vyžaduje, aby práce na statku a přeprava výrobků probíhaly způsobem odpovídajícím udržitelnému rozvoji.“

Potravinové kilometry

„Potravinové kilometry“ (anglicky „Food Miles“) představují v bio sektoru velice citlivé téma. Skalní zastánci ekologického zemědělství dávají přednost bioablkům dováženým z Argentiny před jablky z oblasti Betuwe (sadařská oblast v Nizozemí), které bio nejsou. Realisté soudí, že tady už věc zachází příliš daleko. Pokud se podobné plodiny pěstují někde v bližších oblastech udržitelným způsobem, pak považují letecký dovoz biologických výrobků ze vzdálené země za nepřijatelný.

Cejie se staví k otázce potravinových kilometrů zdrženlivěji. „Je to velice komplikované téma, protože do hry vstupují i sociální důvody. Pokud vyloučíme leteckou dopravu, uškodíme tím drobným zemědělcům z rozvojových zemí, kteří nyní mají se svými bio výrobky přístup na spotřebitelský trh, disponující významnými finančními prostředky.“

Svou roli může sehrát i síla významných aktérů potravinových řetězců. V loňském roce při pokusu o omezení potravinových kilometrů spojených s biovýrobky oznámila britská biologická společnost Soil Association, že produkty dovážené letecky nemohou nést označení „bio“. Organizace rozhodnutí přehodnotila počátkem letošního roku pod nátlakem řetězce supermarketů, jako je Sainsbury’s nebo Waitrose, které bio potraviny nabízejí v hojné míře. Supermarkety tvrdí, že lokálně pěstované plodiny, zvláště skleníkové, mohou uvolňovat více emisí CO2 než plodiny pěstované na otevřených polích ve vzdálenějších zemích. Proto podle Cejie Švédy ani tak neznepokojují potravinové kilometry, jako spíše míra emisí CO2, které plodiny uvolňují.

Tímto svým přístupem jsou Švédové pro Evropu vzorem. Proč ale Nizozemí začalo jednat až s osmiletým zpožděním? Cejie se domnívá, že svou roli tu hrají ekonomické zájmy. „Nizozemí má v oblasti ekologických výrobků významné velkoobchodníky. Každé zvýšení cen je tudíž velice citlivá záležitost. Je ale třeba brát jako fakt, že Švédsko má lepší výchozí pozici. Hodně využívá zelenou energii, ať už vodní, nebo biomasu. Nizozemí má pro své skleníkové pěstitelství k dispozici pouze plyn. A nesmíme zapomínat ani na švédského spotřebitele, který mi připadá daleko náročnější než jeho nizozemský kolega.“