Závěr vynesený nad Itálií ratingovou agenturou Standard&Poor’s, který nepostrádá ani politické motivy, se výslovně zmiňuje o mezinárodní kredibilitě země a stabilitě její vlády. Myslím si však, že jeho kritika se opírá především o fakt, že Itálie zažívá období pomalého hospodářského růstu, a aby byla schopna splácet svůj státní dluh, neustále zvyšuje daně. Tento recept bohužel dává tušit, že nás čeká budoucnost ještě pochmurnější, než je současný stav.

Existuje však ještě jiné, důležitější hodnocení – to, které si uděluje země sama. V tomto případě je bezpochyby problémem předseda vlády. Pro velký počet Italů zosobňoval Berlusconi naději na politickou stabilitu a dynamičtější hospodářství. Dnes jsou veškeré tyto naděje mrtvé, pohřbené pod horami nedodržených slibů, politických klopýtnutí a všemožných skandálů, nevhodného chování a znepokojující neopatrnosti. Hlavním problémem Itálie je dnes konec Berlusconiho éry.

Všichni včetně premiérových blízkých přátel si uvědomují, že toto období končí a Berlusconi musí ustoupit ze scény. Nikdo však neví, jak obrátit list. Někteří doufají, že Cavaliereho nevšední a bouřlivá historie skončí u soudu, na konci soudního řízení, které ho viní z korupce, podvodů a nemorálnosti. Jiní čekají, že k Parlamentu rozhodným způsobem promluví prezident Giorgio Napolitano. Obě řešení by v podstatě znamenaly jediné: Jasně by ukázaly slabost italské demokracie, její neschopnost řešit otázku čistě demokratickými prostředky. Ano, Berlusconi musí odejít, ale způsobem, který neporušuje Ústavu a je schopen zachránit to, co stojí zato si z jeho politického dobrodružství ponechat.

Mám na mysli konkrétně jeho stranu. Není v ničím zájmu, aby zanikla tak velká politická síla, třikrát zvolená většinou italských voličů. Abychom se takovému kolapsu vyhnuli, a aby po sobě nechal nějako stopu, Berlusconi by měl oznámit, že nebude stát v čele vlády a že se nové volby uskuteční na jaře roku 2012 [v Itálii se volby konají vždy na jaře – pozn. Presseurop].

Sedm či osm měsíců, které by nás od dalších voleb dělily, by mohly mít stejné důsledky, jako jsme viděli ve Španělsku poté, co se [šéf vlády José Luis] Zapatero vzdal svého třetího mandátu a ohlásil na 20. listopad nové volby. Tato strategie umožnila socialistické většině, aby se s pravicovou opozicí domluvila na některých národně důležitých otázkách, a dala socialistickému kandidátu, ministru vnitra Alfredo Pérezovi Rubalcabovi, čas nutný k upevnění jeho pozice v čele strany.

Berlusconiho rozhodnutí by bylo pro Itálii velice přínosné, protože by se tak mohla v očích Evropy prezentovat jako země, která je schopná postarat se o svou budoucnost racionálním způsobem, možná i změnou (i když v tomto ohledu si velké naděje nedělám...) svého ostudného volebního systému. Dala by tak znovu hlas veřejnému mínění, které dnes není schopno vyjádřit svůj hněv a frustraci. Nechala by politickým stranám čas připravit se na setkání s voliči. A své vlastní občany by ujistila, že jejich problémy je možné řešit pomocí přirozených demokratických mechanismů. A Berlusconi by tak mohl – oprávněně – říct, že část zásluh na této změně má i on sám.