Evropská unie dostala Nobelovu cenu míru. Je to překvapující zpráva a zároveň silný vzkaz, jak tomu u Nobelova výboru často bývá. Vzkaz pro všechny Evropany od těch nejmocnějších po nejvíce zasažené krizí, od federalistů po ty, které Unie nejvíce zklamala.

Možná se může zdát divné udílet cenu politickému uskupení, které ještě nenašlo svou definitivní podobu. A ještě divnější, že se tak stalo ve chvíli, kdy evropský projekt zřejmě dosáhl svých mezí, nebo dokonce ukázal, že může každou chvíli zkrachovat.

Ale právě proto přichází Nobelova cena v pravý okamžik. Její vzkaz je prostý: Evropa znamená mír a současné potíže toto nesmějí zastínit.

Norský Nobelův výbor zdůvodnil své rozhodnutí tím, že „EU a její předchůdci přispívali více než šedesát let k podpoře míru, usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě“. Ocenil také, že díky Unii je dnes válka mezi bývalými nepřáteli jako Německem a Francií „nepředstavitelná“ a že postupné rozšiřování Unie o někdejší fašistické a komunistické diktatury „otevřelo novou éru evropských dějin“.

Výbor tím připomenul základní hodnoty, na nichž spočívá soužití půl miliardy Evropanů v prostoru, v němž se mísí různé jazyky, kultury a národy s rozdílným, leckdy i konfliktním dějinným vývojem. Užitečná připomínka v době, kdy se německá kancléřka denně objevuje na pouličních transparentech a předních stránkách tisku v nacistických karikaturách. A zejména v době, kdy je mír pro mladou generaci téměř abstraktním výdobytkem, který už nemůže sloužit jako argument k obhajobě hlavního směřování evropského projektu a ještě méně pak konkrétních rozhodnutí spojených s řízením krize nebo s evropskými smlouvami.

Zatímco zpráva o udělení Nobelovy ceny Evropské unii oblétá svět, někteří komentátoři si už tropí posměšky z toho, jakou radost z ní budou mít Řekové a Irové, na něž nyní tvrdě dopadají bruselské požadavky úsporných opatření. Mnozí další upozorňují na to, že Evropa nebyla v devadesátých letech schopna zabránit válce na Balkáně, ani ji sama vyřešit. Těžko jim to vyvracet. Evropa, která už byla v té době hospodářským obrem, ale zatím ještě politickým a vojenským trpaslíkem, bezmocně přihlížela, jak se jí přímo přede dveřmi znovu odvíjí to nejhorší, čím si v dějinách prošla.

Od té doby toho pro zajištění míru na svém území mnoho neudělala. Společná diplomacie a armáda jí stále chybějí. Členské státy odmítly svěřit vysoké představitelce pro zahraniční politiku EU prostředky, které by jí umožnily vést koherentní politiku. To samé platí pro společnou obranu nezbytnou v momentě, kdy „měkká síla“ dosáhne svých mezí. Nevydařená fúze mezi francouzsko-německým konsorciem EADS a britským výrobcem letecké a zbrojní techniky BAE Systems, z níž měl vzejít největší gigant tohoto odvětví, poukázala na to, že Evropa není připravena se role strážkyně míru plně zhostit a že pokud by k ohrožení míru skutečně došlo, musela by se, tak jako vždy, obrátit s žádostí o pomoc na svého amerického spojence.

Nobelova cena za mír je poctou, povzbuzením i napomenutím. Evropská unie musí tak jako všichni laureáti dokázat, že je jí hodna. Už v době, kdy kolovaly domněnky o tom, kdo ocenění získá, si pozorovatelé kladli otázku, kdo si ho přijede do Osla převzít: předseda Komise José Manuel Barroso? Předseda Rady Herman Van Rompuy? Dimitris Christofias jako rotující předseda Unie? Opět rozporuplné téma.