Dejte demokracii šanci

Evropě se už jednou zázrak podařil, když se z nepřátel stali sousedé. Současná krize nás nutí znovu si položit základní otázku, tedy jak může Evropa svým občanům zaručit mír, svobodu a bezpečnost v bouřích rizik, které otřásají globalizovaným světem?

K tomu nepotřebujeme nic menšího než nový zázrak. Jak udělat z byrokratické Evropy Evropu občanů? Bylo nebylo, po devalvaci řeckého dluhu začali lidé opět volně dýchat a získali novou naději. Evropa přežila a v řešení svých problémů se stala možná i silnější a pohotovější. Pak řecký premiér Jorgos Papandreu oznámil, že by tuto otázku rád položil řeckým občanům formou referenda. A najednou se do popředí dostala ta skrytá, zcela opačná tvář reality. V Evropě, která se tolik pyšní svou demokracií, se ten, kdo ji skutečně praktikuje, stává hrozbou. Papandreu byl nucen své demokratické referendum odvolat.

Zatímco jsme ještě před nedávnem spolu s německým básníkem Hölderlinem doufali, že „Tam, kde je nebezpečí, je i záchrana,“ nyní se na obzoru rýsuje zcela protikladná realita – kde je záchrana, tam je i nebezpečí. V každém případě se v myslích lidí najednou objevila znepokojující otázka: Znamenají opatření na záchranu eura konec evropské demokracie?

Novější varianta Sovětského svazu

Stane se ze „zachráněné“ Evropské unie „EI“, tedy evropské impérium s německým razítkem? Rodí se z nekonečné krize politické monstrum? Ještě nedávno jsme mohli často slyšet pohrdavé výroky o kakofonii hlasů v Evropské unii. Dnes má najednou Evropa jediné telefonní číslo. Dovoláte se jím do Berlína a patří momentálně Angele Merkelové. Někteří Němci věří, že jejich model má pro ostatní evropské národy až magnetickou přitažlivost. Evropa se učí německy, říkají. Realističtější otázkou je však to, na čem je německá vynucovací schopnost založena. Podle diktátu Angely Merkelové je ztráta suverenity cenou za bezmezné zadlužení.

Budoucnost Evropy, která se nyní rýsuje v laboratoři záchrany eura jako její úmyslný vedlejší účinek, připomíná – trochu se zdráhám to říci – novější evropskou variantu Sovětského svazu. Centralizovaná ekonomika již neznamená nutnost vytvářet pětileté plány na výrobu zboží a služeb, ale pětiletky ke snížení dluhu. Moc uskutečňovat je dostávají do rukou „komisaři“, které „právo přímého přístupu“ (výraz Merkelové) pověřuje nezastavit se před ničím a ničit Potěmkinovy vesnice stavěné notoricky zadluženými zeměmi. Všichni ale víme, jak SSSR skončil.

Může krize skýtat novou příležitost? John F. Kennedy kdysi ohromil celý svět svým nápadem vytvořit mírové sbory. Novoevropská Merkelová by nápodobně mohla svět překvapit tím, že pochopí a bude se snažit ukázat, že evropská krize se netýká pouze hospodářství, ale nutnosti zahájit europeizaci Evropy směrem zdola, že jde o diverzitu a sebeurčení, o politický a kulturní prostor, ve kterém k sobě občané již nepřistupují jako nepřátelé, kteří byli zbaveni práv nebo okradeni. Vytvořme již konečně Evropu občanů!

Evropské společenství demokracií

Vláda práva a trhu nestačí. Svoboda potřebuje ke stabilitě třetí pilíř, a sice evropskou občanskou společnost, či konkrétněji proevropskou, občanskou činnost. Takováto nezávislá občanská praxe, která by poskytovala prostředky pro nezaměstnanou evropskou mládež, by jistě stála hromadu peněz, avšak pouze zlomek sum, které pohltila a pravděpodobně ještě pohltí záchrana bank. Neměli bychom se bát přímé demokracie. Bez nadnárodních příležitostí k intervenci zdola, bez evropských referend a evropských témat schopných vyvolat vzrušení na celé palubě křižníku Evropa, skončí celý projekt neúspěchem. Proč nevolit prezidenta Evropské komise přímo, ve stejný den všemi evropskými občany, kteří by se tak poprvé stali Evropany v pravém slova smyslu?

Možná by též mělo smysl jmenovat nové ústavní shromáždění, které tentokrát udělí demokratickou legitimitu jiné Evropě – říkejme jí „Evropské společenství demokracií“ (ESD). To by byl začátek řešení, ne odpověď na evropskou krizi. Musíme začít mluvit o Evropě každého občana - citoyens, citizens, burgermaatschappij, ciudadano, obywatel atd., tedy o rozporech, které v sobě sjednocující název „Evropa občanů“ nese. Jak umožnit evropskou demokracii, aniž bychom zbavili práv národní parlamenty? Pokud uznáme, že uplatňování demokratických práv znamená nutně mnoho různých cest, je možné zplnomocnit kosmopolitní Evropu a zároveň posílit národní demokracie v členských státech?

Odpovědí je nutně nová Evropa, která se nebude řídit modelem německého euro-nacionalismu, ale bude novým Evropským společenstvím demokracií. Sdílená suverenita pak znásobí její sílu a demokracii.