Dlouhá cesta do Evropy

Chorvatsko dostalo zelenou ke svému připojení do Evropské unie. Členským státem by se mohlo stát 1. července 2013. Násilnosti provázející první chorvatskou Gay Pride, která se konala tento víkend ve Splitu, však naznačují, že cesta do Evropy je ještě dlouhá.

Zveřejněno dne 13 června 2011 v 15:24

Házení dlažebních kostek na mírumilovné občany, na Evropany! Tuto scénu jsme tento víkend mohli vidět ve Splitu, během násilné manifestace 10 000 homofobů proti 400 účastníkům první chorvatské Gay Pride, organizované ve druhém největším chorvatském městě 11. června. Nad uzavřením přístupových rozhovorů se tak zatím příliš neradujme.

Po událostech ve Splitu máme ještě více důvodů věřit, že evropeizace není vnitřní potřebou naší společnosti, ale procesem, který je nám současným rozdělením sil v Evropě vnucován. A i ze zcela formálního pohledu ještě nic není jisté: Dva roky, které nás od plného vstupu do EU dělí, se zdají jako věčnost.

Na předešlé problémy, na které země na své dlouhé cestě do Evropy narazila, se nedá jen tak zapomenout: v prosinci 1995 jsme se kvůli zločinům spáchaným během operace „Bouře“ [proti Srbům žijícím v chorvatské Krajině] stali první zemí, které byl upřen vstup do Rady Evropy. [Současná premiérka] Jadranka Kosorová tehdy byla místopředsedkyní parlamentu a Ivo Sanader [její předchůdce, momentálně pro korupci uvězněn v rakouském Grazu] ministrem zahraničních věcí.

O deset let později byl začátek přístupových jednání odložen z důvodu nezatčení generála Anteho Gotoviny [který chorvatským jednotkám během operace „Bouře“ velel], v době, kdy byl Sanader premiérem a Kosorová jeho nejbližší spolupracovnicí. S tímto duem u moci jsme se stali zemí, ve které přístupová jednání trvala nejdéle – nekonečných šest let. V roce 2000 nám slibovali, že do EU vstoupíme v roce 2006. Sanader tehdy v centru Záhřebu vyvěsil modrou vlajku se žlutými hvězdami, jako maratonec, který začíná slavit své vítězství už na třicátém kilometru.

Poslední etapa maratonu se však možná ukáže být tou nejnáročnější, jelikož během závěrečných kilometrů se musíme utkat se svými vlastními slabostmi. Navíc bude nutné o přístupu zorganizovat referendum. Je překvapivé, jak hluše se vláda staví k hlasům, které varují před jeho možným neúspěchem. Pokud má vláda z jeho výsledku strach, neví jak tento trend zvrátit; pokud je naopak přesvědčena, že odpověď „ano“ zvítězí, myslí si pravděpodobně, že už může složit ruce v klín.

Je paradoxem, že Chorvatsko bylo nejevropštější na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let, v období mezi pádem socializmu a ustavením „demokratury“ [nacionalistického lídra Franjo Tudjmana]. V té době přicházela evropeizace zdola, zatímco dnes je zemi vnucována shora. Společnost se od té doby ztotožnila s Tudjmanovým proti-evropským duchem, na kterém HDZ [Chorvatský demokratický svaz, momentálně vládnoucí strana] stát vybudovala.

Jen se podívejme na ostudu, kterou nám dav homofobů udělal ve Splitu! Kdo může ještě věřit, že naše společnost není izolacionistická, uzavřená, xenofobní a provinční? Neradujme se tak ještě: Na vládu je nutné vyvíjet tlak i nadále, aby neztratila na posledních metrech dech. A navíc, opravdu je něco potěšitelného na tom, že do EU vstupujeme šest let po Bulharsku a Rumunsku?

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma