Zpráva Východní partnerství

EU to nesmí vzdát

Poté, co Ukrajina odmítla podepsat asociační dohodu, si Evropská unie nemůže dovolit ztratit důvěru ostatních států zapojených do programu Východního partnerství. Na summitu ve Vilniusu musí Moldavsku a Gruzii vyslat jasný politický vzkaz.

Zveřejněno dne 27 listopadu 2013 v 16:28

Kdy naposledy mávali demonstranti vlajkou Evropské unie s takovým zápalem? V padesátých letech na francouzsko-německé hranici? V roce 1989 během tzv. sametových revolucí od Bukurešti po Tallinn? Dnes jimi znovu mávají na demonstracích na Ukrajině a posledních pár týdnů také v Moldavské republice. „Evropa“ je tam ještě synonymem naděje. Nebo přesněji řečeno: nejdříve prosperita, pak bezpečnost a nakonec svoboda. Tři stavy, které uznávají všechny lidské bytosti.

Jestliže se moldavské demonstrace konaly ve znamení důvěry, ty ukrajinské byly v barvách smutku a rozhořčení. V pátek u příležitosti summitu pořádaného v Litvě – předsednickém členském státě – představila EU projekt, jehož název je doposud synonymem spíše slibu než činu: Východní partnerství. To mělo za úkol sblížit EU a její východoevropské sousedy. Rusko se proti ní okamžitě postavilo a projekt kategoricky odmítlo. Z kavkazských států se od projektu distancoval Ázerbájdžán, autoritářská země bohatá na nerostné suroviny. Následovala na Rusku silně závislá Arménie a totalitní Bělorusko.

EU vyjednala asociační dohody se třemi zbývajícími zeměmi – Ukrajinou, Gruzií a Moldavskem. Jedná se o ambiciózní dokumenty, které počítají s právní harmonizací (právní řády východních států by se měly přiblížit unijní legislativě) spolu s posílením demokracie a tržní ekonomiky a růstem volného obchodu založeném na omezení cla. Jak lze říct takovému projektu ne ? Celkem snadno. Zase jsme si jednou mohli ověřit moudré rčení, které praví: nikdo nemůže žít v míru, když se to nelíbí jeho sousedovi.

Cukr a bič

Prosperita, bezpečnost a svoboda sousedů – to jsou důvody, proč oponovat rozzuřenému Rusku pod vedením Vladimíra Putina. Ti, jimž stačí jednodušší vysvětlení, možná padnou na ruské přísloví: když dva vesničané žijí vedle sebe, jeden má krávu a druhý nemá nic, co si přeje ten chudší? Aby kráva toho bohatého chcípla.

Rusko chce zabránit tomu, aby se v jeho sousedství objevily odlišné modely společnosti a státu, nebo, nedej bože, občanská společnost vědomá si své síly. U příležitosti dvou setkání, které se uskutečnily v krátkém rozmezí, ukázal Putin na ukrajinském prezidentovi Janukovyčovi, jak umí používat techniku cukru a biče. Co se týče Evropské unie, dostala výprask: minulý čtvrtek se Ukrajina, která je jednou z největších čistě evropských zemí, rozhodla odstoupit od asociační dohody s EU.

Může to působit paradoxně, ale v příštích měsících bude muset Unie dokázat, že je schopna definovat politiku se svými východními sousedy, Moldavskem a Gruzií. Měli bychom v ambicích polevit? Obě země chtějí ve Vilniusu parafovat asociační dohodu, což je poslední etapa před samotným podpisem. Ještě nikdy nehráli evropští představitelé v utváření proevropské vlády tak významnou roli jako v Moldavsku.

Chudá nestabilní zóna

Za šest měsíců se budou konat evropské volby a po nich o půl roku později volby v Moldavsku. Pokud EU poleví v úsilí a nevyšle zemi dostatečně silný vzkaz, například v podobě zrušení vízové povinnosti, mohli by si volební vítězství odnést klidně komunisté.

Handicapem obou zemí jsou „zmrazené“ konflikty. V Gruzii proto, že třetinu území okupují ruské jednotky, v Moldavsku proto, že si separatisté podporovaní Ruskem vytvořili na části území stát ve státě. To by ale dějinnému vývoji nemělo být na překážku: samozřejmě je možné obě země stabilizovat a přiblížit EU. Otázka, která dnes vyvstává, ale není otázka přidružení, nýbrž obchodních vztahů a změny. Váhu má dnes to, co je důležité a co lze reálně uskutečnit. Skoro jsme zapomněli, že Kypr, členský stát EU, byl rozdělen ve dví. A toto rozdělení přetrvává.

Jinou možností je vznik nového impéria kolem Ruska, které by se nicméně od bývalého Sovětského svazu značně lišilo. Moskva musela v té době zajistit obyvatelstvu států na evropské periferii lepší životní úroveň než svým vlastním občanům, aby je udržela v klidu. Nyní by to vypadalo jinak. Nové satelity by vytvořily neucelenou, nestabilní a chudou zónu, která by do světa vysílala miliony nelegálních pracovníků stavět od Madridu po Moskvu výškové administrativní budovy. A doma by jejich ženy dříve nebo později hodily vybledlé evropské vlajky do koše…

Protinázor

Na východní sousedy netlačme

„Buďme upřímní: do geopolitické přetahované se nepustila jen Moskva, ale i programy jako je Východní partnerství“ poznamenává belgická politoložka Ria Laenenová na stránkách deníku De Standaard. Vraťme se k prezidentské volbě v Gruzii, kterou v říjnu vyhrál Georgi Margvelašvili. „Je jasné, že bezpodmínečná proevropská cesta, po které se Gruzie vydala za vlády Michaila Sakašviliho, je u konce,“ říká vědkyně, ale nejedná se podle ní nutně o špatnou věc:

Místo toho abychom se soustředili to, jak se Rusko pokouší udržet či přitáhnout euroasijské země do sféry svého vlivu, je třeba si uvědomit, že je na čase předefinovat vzkaz EU těmto státům. […] Máme je nutit, aby si vybraly mezi Moskvou a Bruselem? […] Prezidentskou volbou dala gruzínská společnost najevo, že stojí o normalizaci vztahů se svým velkým ruským sousedem. […] První krok znamená připustit si, že EU má v těchto zemích také geopolitické zájmy, nebo ještě lépe, zájmy geoekonomické. Zaprvé proto, že země jako například Ázerbajdžán nebo Gruzie produkují ropu a zemní plyn, a dále pak proto, že hrají klíčovou roli jako tranzitní země, přes které vedou plynovody a ropovody.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma