Zpráva Hospodářská krize

Euro ohrožuje tajnůstkářství

Ministři financí členských států se v nejbližší době dohodnou na detailech ochranného štítu pro slabší členy eurozóny. Avšak v dlouhodobém horizontu představuje pro budoucnost evropské měny hrozbu Evropská centrální banka a kultura tajnůstkářství, domnívá se novinář Financial Times Wolfgang Münchau.

Zveřejněno dne 7 června 2010 v 15:31

Existuje docela velká šance, že Evropská unie tento týden udělá něco správně. Předpokládám, že ministři financí dosáhnou rozumné dohody ohledně doposud nevyřešených detailů zvláštní projektové společnosti [účelově založené společnosti pro realizaci konkrétního projektu s cílem izolovat možné riziko], která by měla sloužit slabším členům eurozóny jako ochranný štít. Nejistota ohledně pole působnosti této společnosti přispěla minulý týden k chaosu na akciových trzích. Dalším zdrojem nestability byly zprávy německých médií, podle kterých se francouzské banky zbavovaly velkých balíků řeckých dluhopisů prodejem Evropské centrální bance. Tvrzení se sice neopírala o žádné pádné důkazy, ovšem nenašla se ani žádná pádná fakta, která by to vyvrátila a tak to kvůli tomuto podezření na trzích několik dní skřípalo.

Tato základní příčina růstu spreadu [rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou] státních dluhopisů byla tedy špatnou zprávou. Na trzích by se však nikdy neobjevila panika, pokud by ECB poskytla o nákupu obligací detaily, či kdyby se ministři jasně vyjádřili, na kterém prvku SPV se dohodli a na kterém nikoliv. Když se o detailech nic neví, lidé předpokládají to nejhorší. A tak tomu bylo i minulý týden. Transparentnost není zrovna to, v čem EU a zvlášť ECB vyniká. Už je skoro načase, aby nám ECB velice jasně sdělila, co nakupuje a jak její členové hlasují. Podle mých informací, pouze Axel Weber, prezident Bundesbanky, formálně zvedl ruku a proti nákupu dluhopisů ECB hlasoval. Avšak nebyl jediný, kdo během diskuzí vyjádřil obavy. Rovněž jsem slyšel i jiná vysvětlení, méně důvěryhodná, která hovořila o tom, že hlasování probíhalo jinak. Tak kdo má tedy pravdu? Nejdůležitější na tom však je, že bychom se takto dohadovat vůbec neměli.

Transparentnost až na prvním místě

Pro větší transparentnost existuje dost dobrých důvodů. Je nutným předpokladem vyřešení rozsáhlé krize, jakou ta současná bezesporu je. ECB se krize doposud moc nedotkla, ale zadržování důležitých informací je nezodpovědné a potenciálně nebezpečné. Diskuze o transparentnosti není zase až tak nová. Vzpomínám si, že jsem o ní psal v roce 1998. Po řadu let pozorovatelé říkali, že pakt stability a růstu, kterým se členství v eurozóně řídí, by neustálo ani středně silnou vichřici; že sankce nefungují; že potřebujeme skutečný systém krizového managementu; že potřebujeme jiná kritéria pro přijímání do eurozóny; a že potřebujeme transparentnost centrální banky. Z těchto bodů nezískali nic. ECB se pokusila zarazit jakoukoliv diskuzi o transparentnosti už v zárodku – s tvrzením, že by to členy rady vystavilo na domácí půdě nesmírnému tlaku. A tak se z pozorovatelů ECB stali kremlologové, kteří neustále spekulují o tom, co ECB zamýšlela oproti tomu, co říkala. Rodila se a zanikala řada konspiračních teorií. A když přišla krize, tajnůstkářství vedlo k růstu toxických spekulací, které pak problémy jen zvětšily.

EU promarnila velkou příležitost se těmto problémům v roce 2003 postavit během ústavodárného konventu, který nakonec vedl k přijetí Lisabonské smlouvy. Nyní má další šanci, ale raději ani nedýchám. Transparentnost a odpovědnost centrální banky bych kladl na první místa seznamu úkolů jejího dozoru. Nezávislost ECB nezpochybňuji. Avšak ECB by měla být zcela minimálně donucena ke zveřejňování výsledků hlasování ze svých zasedání, aniž by musela uvádět, kdo jak hlasoval. V ideálním případě by měli jít dále a hlasy plně identifikovat. V začátcích měnové unie jsem dříve akceptoval, že guvernéři národních centrálních bank by se mohli dostávat pod tlak, aby hlasovali v zájmu vlastních zemí. Avšak tento názor je těžké obhájit i o deset let později. Kdyby tomu tak stále bylo, tak bychom to celé mohli zabalit.

Newsletter v češtině

Větší krize než jsme doufali

Anne Sibertová, profesorka ekonomie na londýnské Birkbeck College a externí členka výboru pro monetární politiku islandské centrální banky, v jednom článku upozorňuje na to, že existují dvě podoby odpovědnosti: formální a obsahová. Ta druhá zahrnuje možnost postihu v případě nedosažení cíle. ECB není odpovědná ani formálně. Sibertová píše: „Aby mohla být formální odpovědná, ECB musí být transparentní: to znamená, musí informovat občany o svých krocích a rozhodnutích a zdůvodňovat je. Naneštěstí ECB - notoricky neprůhledná ve vedení monetární politiky – demonstruje možná ještě méně transparentnosti ve své roli strážkyně finanční stability.“ V konkrétním případu nákupu dluhopisů, kdy se ECB stává kvazifiskálním aktérem [její aktivita má fiskální povahu], má veřejnost demokratické právo znát nejen celkové objemy nákupu, ale přesně jaké dluhopisy se nakoupily.

Problém nedostatku transparentnosti se neomezuje jen na ECB. Prezentuje se i v Bruselu. Širší debata o správě pod vedením Hermana van Rompuye, předsedy Evropské Rady, je obestřena stejným tajemstvím, jako setkání rady ECB. Také toto tajnůstkářství vede ke spekulacím, což pak vede k různému popírání a odmítání a blokuje skutečnou debatu. Můj dojem je takový, že současná diskuze v Bruselu a Frankfurtu je v první řadě o Bruselu a Frankfurtu a nikoliv o poskytování funkčních řešení. Aby se tak stalo, potřebujeme – a možná i budeme mít – mnohem, mnohem větší krizi.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma