Není čeho se bát. Záběr z filmu Fritze Langa Metropolis (1927)

Evropa 2034

Švédský esejista Kjell Albin Abrahamsson si představuje, že za 25 let v Evropské unii budou všechny evropské země kromě Turecka. Unie bude mít společnou energetickou politiku a konečně bude mluvit jedním hlasem. Stane se tak lídrem mezinárodní diplomacie.

Zveřejněno dne 1 ledna 2010 v 19:09
Není čeho se bát. Záběr z filmu Fritze Langa Metropolis (1927)

Je zvláštní pomyslet na to, že před 25 lety měla Evropská unie jen 27 členských států. Dnes, o čtvrt století později, jsou členy Unie všechny evropské země. Předposlední baštou odporu bylo Bělorusko, kde byli bratři Lukašenkové svrženi lidovým povstáním. Poslední zemí kontinentu, která se stala členem, bylo Švýcarsko, tento nedobytný trezor, který se vstupem do mocné Unie otálel až do roku 2030. Ve stejném roce se Švédsko stalo plnoprávným členem NATO. Klub dopisovatelů zahraničního tisku v Bruselu Švýcarsku proto udělil „cenu Václava Klause“, pojmenovanou po hlavě českého státu známé svými postoji, které jdou vždy proti proudu.

V tomto milostivém roce 2034 stále ještě není vyřešena otázka Turecka, ačkoli země splňuje všechny formální požadavky. Toto vyhnanství je výsledkem odmítání Německa, Velké Británie a Francie. Turecko s Evropskou unií úzce spolupracuje a například naplno využívá jejích strukturálních fondů. Ale oficiálně její součástí není. „Máme právo na všechny pokrmy z evropského menu, ale vyhýbáme se byrokracii a nechutnému zelí z Bruselu,“ shrnul nedávno šéf turecké vlády. Díky svému laickému modelu státu, kvetoucí tržní ekonomice a živé demokracii se Turecko stalo vzorem pro své muslimské sousedy v regionu. V počtu obyvatel Turecko předstihlo Německo už před deseti lety. Tato skutečnost, ke které ještě přidává stále nevyřešená kyperská otázka, je ostatně důvodem podivného postavení Turecka vůči Unii.

Spojení západu s východem

Letmý pohled do zpětného zrcátka nám prozrazuje, že každé rozšíření Evropské unie doprovázely stále komplikovanější výzvy. Poklidné rozšíření evropské rodiny v roce 1995 o bohaté, neutrální a konsenzuální země, kterými bylo Finsko, Rakousko a Švédsko, je dnes zahaleno jistou nostalgií. Naopak rozšíření v roce 2004 a integrace osmi postkomunistických středoevropských zemí, ke kterým se přidaly dva středomořské ostrovy, byla pro Unii, která byla doposud „etnocentrovaná“ na západ, zatěžkávací zkouškou, jak z hlediska hospodářství, tak psychologie. Postoje východoevropských zemí v rámci Unie dodnes poznamenává zkušenost s komunismem a plánovaným hospodářstvím. Jejich obavy z vládních zásahů a plánování je zjevná. Největší odpor z transformace Unie v „superstrát“ tedy přišla právě z těchto zemí, ke kterým se ještě přidalo Bulharsko a Rumunsko a jejichž vstup vyšel draho. Integrace republik bývalé Jugoslávie, nejprve Chorvatska, po kterém následovaly všechny ostatní země a navrch ještě Albánie, byla finančně velmi nákladnou záležitostí, ale přinesla výhody v podobě silné populační základny. Když použijeme slova jednoho kolegy, jednalo se o „vzkříšenou Jugoslávie, ale ve větší verzi, mírumilovnou a demokratizovanou.“

Newsletter v češtině

Jednotné diplomatické vystupování

Navzdory všem chmurným Kasandřiným věštbám se podařilo dosáhnout znatelného pokroku v otázkách klimatu i ochrany životního prostředí. Tyto pokroky doprovázela řada zvratů a tak se během dvaceti let uskutečnily čtyři Kodaňské summity. Nejvýznamnějším krokem vpřed bylo vytvoření společného energetického úřadu, který ukončil ty nejhorší excesy národních energetických politik. Zanedlouho tomu bude 25 let, co má Unie svého prezidenta. Dnes to bereme již jako samozřejmost. Oproti tomu stále zuří diskuze, jestli by dotyčný měl být spíše obratným diplomatem či charismatickým vůdcem. Evropské velmoci mají v oblibě skvělé, či dokonce zářné lídry, ovšem pouze za předpokladu, že pochází od nich. Menší země naopak dávají přednost manažerům. Role Evropy v oblasti zahraniční politiky během uplynulého čtvrt staletí znatelně vzrostla. Již v 70. letech americký ministr zahraničí Henry Kissinger kritizoval Evropu za to, že jí chybí jedno telefonní číslo a tedy i vliv. Od té chvíle co si Evropská unie toto číslo obstarala, se postavila do čela mezinárodní diplomacie. To ostatně energickým způsobem potvrdila, když ukončila řadu konfliktů ve východní Africe. Prohlášení Olofa Palmeho, podle kterého by byl vstup Švédska do EHS z hlediska potřeby koordinované zahraniční politiky nepochopitelný, se nám dnes zdá velmi vzdálený.

Dva scénáře

Supervelmoc nebo superkrize?

Jak bude vypadat Evropská unie za 25 let? Bude to silná „superunie“ se 40 členskými zeměmi, nebo unie v krizi, vyčerpaná neustálým rozšiřováním a oslabená vnitřními konflikty? Scénář evropské čtyřicítky, která by byla silnější než dnešní Unie, se podle listu Fokus vyznačuje především zrušením jedné z nejkontroverznějších evropských politik – zemědělských dotací: „Bojovní francouzští zemědělci budou nakonec přemoženi neústupnou kritikou ze strany mnohých nových členských zemí,“ představuje si Fokus. Evropa si splní cíl a stane se nevyhnutelným aktérem na mezinárodní scéně a evropské mírové síly budou připraveny zasáhnout do jakéhokoliv světového konfliktu.

Ve druhém scénáři Fokus vykresluje Unii, která příliš rychle vyrostla, a nedokáže tak pokračovat v rozšiřování ani zajistit plnou integraci posledním státům, které se k ní připojily. Země střední a východní Evropy, postižené od roku 2008 hospodářskou krizí, se stále nemohou vzpamatovat a absence růstu je silně frustruje. Nezaměstnanost, jež v masové míře zasáhla celý kontinent, vyvolává sociální napětí a zajišťuje úspěch extremistickým stranám. „Lisabonská smlouva Evropu nezachrání a nenabídne řešení na všechny problémy, jak mnozí doufali,“ uzavírá svou předpověď časopis.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma