Vyberte si jazyk
Díky politické shodě v Aténách a včerejší schůzce [z 9. února] euroskupiny diskuze o řeckém dluhu sice určitě o něco pokročily, ale řešení je stále v nedohlednu. Stále existuje metla v podobě konečného termínu (15. února), po němž má údajně dojít k neuspořádanému a pro celou eurozónu nebezpečnému úpadku. Tentokrát rozhodně nebude snadné včas zajistit všechny závazky řecké vlády k novým úsporným opatřením, které jsou podmínkou pro poskytnutí evropské pomoci a „dobrovolné“ snížení veřejného dluhu.
Odpovědnost Řecka je zcela zjevná. Ale velice závažné jsou i chyby Unie ve způsobu řešení krize.
Od roku 2009 jsou po Řecích požadovány reformy, které jsou slušně řečeno příliš ukvapené na to, aby mohly být politicky a sociálně stravitelné. Mělo se věnovat více času pečlivější přípravě strukturálních reforem a realizovat je v realističtějším horizontu. Bývalo by také vhodnější nejprve zajistit jejich potřebné financování, a to i projektů specificky zaměřených na růst, a tím i zabránit tomu, aby úrokové sazby nových emisí dluhopisů dosáhly nám dobře známých úrovní. Určitou aroganci Evropy jsme si ospravedlnili na základě skutečnosti, že Řekové podváděli ve svém účetnictví. Vytvořili jsme dojem, že význam Řecka pro Evropskou unii spočívá pouze v riziku, že by mohlo nakazit finance „významnějších“ států. Evropa měla také více pracovat – a to i na poli komunikace a image – na využití potenciálu Řecka a pomoci jeho obyvatelům pochopit reformy a akceptovat je.
Jak zabránit panice
Evropští činitelé mimo jiné sami v řadě aspektů přispěli ke vzniku množství nedorozumění a zmatků. Především se jim nepodařilo snížit nadměrný počet různých představitelů, s nimiž Řekové musejí vyjednávat. Komise se chovala jako nějaký notář. Komplexní soubor bilaterálních pomocí přenechal místo různým partikulárním zájmům řady vlád členských států. Zvlášť premiéři Německa a Francie vystupovali jako nějací sólo jezdci, když střídali požadavky a hrozby a žonglovali přitom s procedurami a termíny splatnosti. Evropská centrální banka byla zase vyzývána, aby sehrála úlohu, která jí nepřísluší – suplovat roli vlád – s cílem zajistit financování ve středně a dlouhodobém horizontu. K poskytnutí pomoci byl vyzván i MMF, což vyvolalo řadu kontroverzí a vytvořilo dojem, že bez Washingtonu nemáme na vyřešení řeckého problému dost peněz a schopností. Oficiální pomoc dostala podobu přednostních úvěrů, což má za následek zvýšení rizik, která na sebe berou soukromí věřitelé, ale na druhou stranu jsme dopustili, aby se handrkování soukromých lobbistů o „dobrovolnou“ restrukturalizaci dluhu zmateně překrývalo s jednáním mezi řeckými představiteli a zástupci EU.
Kromě toho se na scénu vkradl ještě jeden zmatek ohledně otázky řeckého bankrotu. Nejprve jsme jej zcela vylučovali, aniž bychom si uvědomovali skutečnost, že trhy vyžadováním vysokých úroků dávali najevo, že tato možnost jednoduše existuje. Bylo zapotřebí zabránit tomu, aby vzniklá panika infikovala i dluhy dalších zemí. Avšak vyloučení jakéhokoliv pomyšlení na bankrot by vyžadovalo poskytnutí garancí na případnou záchranu, které ovšem nikdo poskytnout nechtěl, a proto už se nakonec nákaze zabránit nedalo. Poté jsme upřednostňovali vyjednávání se soukromými věřiteli s vyhlídkou na vyhlášení částečného a dobrovolného úpadku s tím, že určitě - i když není vůbec jasné na jakém základě - půjde o naprosto výjimečné řešení.
Kdyby Evropa uměla zabránit chaosu
Mezitím panovaly obrovské zmatky ohledně pravidel, jakým způsobem by měly banky do svých účetních rozvah státní dluhy zahrnout. Od velice benevolentních stress-testů, při nichž se téměř u všech státních dluhopisů předpokládalo, že nemohou devalvovat, jsme dospěli k povinnosti je pod tlakem trhů oceňovat jako takřka bezcenné. Výsledkem je, že dnes už nevíme, zda je skutečným problémem solvence řecké vlády, či věřitelských bank.
Vůbec se nebrala v potaz myšlenka zrychlení přijetí procedury, která by platila pro všechny, s cílem refinancovat veřejný dluh ve chvíli, kdy se stane neudržitelným, bez zbytečného otálení – to jest dříve, než se zrychlí začarovaný kruh mezi dluhem a úroky, které generuje – spořádaným a spravedlivým způsobem ve snaze vyhnout se panice a nákaze. Dokonce padl výrok, že procedura tohoto typu by riziko nákazy zvýšila. Ale jeho absence nezabrání tomu, že ať už se řecký hlavolam podaří vyřešit tím, či oním způsobem, nemůže se objevit nějaký jiný, například portugalský.
K tomu se navíc přidal – tentokrát spíše chybou mnoha ekonomů než evropských činitelů - zmatek ohledně bankrotu a vystoupení z eurozóny. Zatímco dobře zvládnutý úpadek dluh dotyčného státu reálně sníží, vystoupení z eurozóny by vyvolalo divokou devalvaci, po níž by okamžitě následovala inflace a marginalizace této země na světových trzích.
Když naléhavě opakujeme, že eurozóna je příliš heterogenní a že Řecko by nemělo být jeho součástí, bylo by dobré si uvědomit, jakým způsobem by se věci vyvíjely, kdyby Evropská unie bývala uměla takovému nepořádku a zmatkům zabránit.
