Vyberte si jazyk
Nástupu technokratických premiérů v Řecku a Itálii netleskali zdaleka všichni. Objevuje se totiž kritika, která staví na tom, že Lukas Papadimos a Mario Monti nebyli zvoleni a jejich jmenování tedy jen potvrdí elitistickou a nedemokratickou povahu evropského projektu.
Možná, že tomu tak je. Ale vláda technokratů uprostřed finanční krize má něco do sebe. Technokraté jsou ve světě výnosových křivek a zajištěných dluhových obligací jako doma. Rozumí cizím zemím i trhům. Když vstoupíte do jejich kanceláří, pravděpodobně vás nepožádají o úplatek, ani neštípnou do zadku. A jelikož se s nimi nepočítá pro dlouhodobou politickou kariéru, měli by být schopni činit obtížná rozhodnutí.
Evropští technokraté mají až udivujícím způsobem podobné profesní renomé. Položme si vedle sebe životopisy Montiho, Papadimose a Maria Draghiho, nového šéfa Evropské centrální banky. Všichni tito tři muži jsou ekonomové vystudovaní v USA. Všichni zastávali nejvyšší místa v administrativním aparátu Evropské unie. Monti a Draghi navíc oba pracovali pro Goldman Sachs.
Jejich kvalifikace potěší trhy a naštve odpůrce globalizace. Ale Evropa a obecně vzato celý svět mají všechny možné důvody doufat, že Monti a Papadimos dokážou zázraky. A jestliže se to nepodaří technokratům, v záloze čekají extremisté.
Extremistické strany vystupují proti technokratům z Bruselu
V Řecku dnes zhruba čtvrtina voličů vyjadřuje svou podporu krajně levicovým stranám a dalších 8 % voličů podporuje nacionalistickou pravici. V součtu mají političtí extremisté k dispozici více hlasů než jakákoliv ze dvou největších politických stran. Italská politická scéna bude po vynucené rezignaci Silvia Berlusconiho pravděpodobně ještě chvíli zmatená. Ale v minulosti Itálie zplodila silná komunistická i krajně pravicová hnutí. Umberto Bossi z Ligy severu se mezitím nechal slyšet, že se těší na vstup do opozice – kde bude moci spílat EU, imigrantům a Italům z jihu.
Radikalizaci politiky je možné vysledovat jak ve věřitelských státech Evropy, tak u dlužníků. Velký vliv na prezidentské volby ve Francii, které se budou konat v roce 2012, bude mít Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty, a to i přesto, že sama nemá moc velkou šanci zvítězit. Nizozemská vláda dnes spoléhá na hlasy Strany svobody vedené Geertem Wildersem, která se podle průzkumů veřejného mínění dostala na druhé místo. Rakouská krajně pravicová strana Svobodných z průzkumů vychází se stejnými preferencemi voličů jako vládní Lidová strana. Ve Finsku se stále silnější podpoře těší Praví Finové, kteří by dnes ve volbách dostali více než 20 % hlasů.
Všechny tyto rostoucí strany vystupují proti „elitám“ z Bruselu, Wall Streetu či jejich vlastních vlád. Staví se proti globalizaci a imigraci, zvlášť z muslimského světa. Některé části evropské krajní pravice, jako třeba maďarská strana Jobbik, ještě hrají na tradiční antisemitskou strunu. Ale další, jako Wilders v Nizozemí, jsou silně proizraelští. Možná proto, že v židovském státě spatřují spojence ve střetu civilizací s muslimským světem.
Evropští populisté se však stále více snaží vymanit se z voličského ghetta v podobě odporu k přistěhovalectví a místo toho zdůrazňují ekonomická a euroskeptická témata, která mají větší přitažlivost.
Všechny populistické strany se staví hluboce skepticky k EU, kterou chápou jako strůjce všeho, co nenávidí: multikulturalismu, mezinárodního kapitalismu, eroze národních hranic a konce národních měn.
Technokraté ušetří Evropu zhroucení
Le Penová vede kampaň za vystoupení Francie z eurozóny, zavedení celních bariér a omezení Schengenské dohody o volném pohybu osob po EU. Wilders, který dříve představoval politika s jediným tématem v podobě boje proti islámu, nedávno oznámil, že zkoumá možnosti, jak by se Nizozemí mohlo zbavit eura a znovu zavést guldeny. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Holanďanů přistoupení k jednotné evropské měně lituje.
V této chvíli není v celé Evropě ani jedna krajně pravicová či krajně levicová strana, která by měla blízko k získání moci prostřednictvím volebních uren. Demokratické strany se ostatně mohou vždy semknout a udržet tak extremisty mimo hru. Ale i přesto by bylo chybou nad populisty a extremisty lámat hůl.
Tyto skupiny jsou už dnes dost silné na to, aby významným způsobem ovlivňovaly veřejnou debatu. Politici hlavního proudu ve věřitelských státech jako Finsko, Nizozemí a Slovensko se nechávají slyšet, že po poskytnutí pomoci Řecku nebudou schopni odhlasovat další balíček půjček Itálii – voliči by se vzbouřili a obrátili k extremistickým politickým stranám. Ve Francii stočila Národní fronta diskuze o přistěhovalectví a hospodářské politice jasně doprava.
To vše se odehrává na pozadí hospodářské situace, která je sice špatná, ale nikoliv katastrofická. Představme si však, jak by evropská politická scéna vypadala, kdyby se začaly hroutit banky, lidé přicházeli o své úspory, práci a dostavila se další hluboká recese. V takové chvíli by byli voliči tak zoufalí a zklamaní, že by se k extremistickým stranám utíkali v mnohem větších počtech.
A tak bude hodně záležet na schopnosti technokratů stabilizovat národní hospodářství, uklidnit dluhopisové trhy, zabránit další finanční krizi a neuspořádanému rozpadu eurozóny.
Problémem je, že ačkoliv pánové Monti, Papadimos a Draghi jsou velice schopní muži, nejsou divotvůrci. Nebezpečí spočívá v tom, že situace v Evropě možná zašla tak daleko, že s ní nepohnou ani ti nejnezlomnější a nejbrilantnější technokraté.
Názor
Ideologií technokratů jsou úsporná opatření
„Jediné, na čem se všichni shodují, je to, že se nacházíme v politické fázi hospodářské krize a že přichází na řadu technokracie,“píše v úvodníku El PaísJoaquín Estefanía v reakci na jmenování někdejšího komisaře Evropské unie Maria Montiho do čela italské vlády a bývalého centrálního bankéře Lukase Papadimose do čela vlády v Řecku.
Technokraté nemají povahu čistého Ducha, nýbrž mají stejně jako politikové, které nahradili, a jako ostatní občané svou ideologii a moci se ujali proto, aby zavedli striktní hospodářskou politiku – tu, kterou diktuje Angela Merkelová se slepou podporou Nicolase Sarkozyho a která spočívá v silné dávce úsporných opatření předepsané jižním zemím výměnou za záchranu eurozóny […]. Krize říká poraženým „je nám upřímně líto, co se vám přihodilo, ale zákony ekonomiky jsou nelítostné a vy se jim musíte přizpůsobit a smířit se s omezením sociální ochrany, které požíváte. Pokud chcete zbohatnout, musíte přistoupit na prekaritu. Taková je cesta, která vás dovede do budoucnosti.“
