Vyberte si jazyk
Dvacet let po sametové revoluci, kterou český národ ukončil čtyřicet let trvající komunismus, seVáclav Havelmelancholicky usmívá. Scházíme se v Café Louvre v centru Prahy, zatímco podzim venku barví českou metropoli na červeno. I přes úsměv, který mu nezmizí z tváře po celou dobu našeho rozhovoru, je v hloubi duše unaven: po dvacetiletém období ekonomického přechodu se demokracie v České republice, podobně jako v dalších bývalých sovětských satelitech ještě ne úplně naplno usídlila. Postkomunismus s sebou přinesl všeobecnou demoralizaci plnou agresivity, jak opakovaně potvrdilo chování současného prezidenta Václava Klause. Podle Havla se tato demoralizace projevuje ve všech oblastech od politiky až po běžný život.
Triumf nomenklatury
Bývalý prezident se svěřuje, že se ve své zemi cítí jako v nějakém zlém snu plném lhářů a novozbohatlíků. „Po pádu totalitního režimu začala v zemích bývalého sovětského bloku etapa přechodu. To byl postkomunismus, fáze masivních a rychlých privatizací, v níž bývalá komunistická nomenklatura kontrolovala jak informace, tak smlouvy, což z ní dělalo jádro a nejdůležitější skupinu nové podnikatelské třídy.“
Jakmile se tito lidé obohatili a vyhoupli do nejvyšších sfér demokratické moci, zvykli si především omezovat svobodu slova a politického sdružování. Nové třídy, vzešlé z bývalých zaměstnavatelských špiček a zvyklé mít pravomoci omezující pravomoci ostatních, směšují, aniž by to příliš zakrývali, ekonomickou moc, politickou moc a komunikační prostředky. „Tak vytvořili to, co já nazývám mafiánský kapitalismus“, pokračuje Havel.
Poskomunistická deprese
Žádná ze zemí, které se před dvaceti lety zbavily totalitarismu, se nedovedla vyvarovat dvou jevů charakteristických pro postkomunismus: korupce spolu s demoralizací a ztráty smyslu pro etiku. Ve státech, které se v minulosti potýkaly s břemenem komunismu, se obyvatelstvo utápí ve všeobecné frustraci a apatii. Atmosféru paralyzující společnost nazývá Havel „postkomunistickou depresí“. Bývalý vězeň Havel srovnává tuto zvláštní situaci s psychózou vězně propuštěného na svobodu, „kdy vězeň po letech strávených v malé cele, podřízen tvrdé disciplíně, opouští vězení a okouší všechno to, co je na svobodě podivné.“
To vše nás vede k závěru, že stále existují významné rozdíly mezi dvěma Evropami dříve oddělenými zdí. „Když k nám dnes někdo přijede a říká, že je ze Západu, tak jako kdyby mu to dodávalo svatozář. Naopak když na Západě řekneme, že jsme z Východu, dívají se na nás s nedůvěrou. Pocházet z Východu opravdu není prestižní.“
Občané postkomunistických zemí mají obvykle konzervativnější myšlenky než obyvatelé západní Evropy. Mají se na pozoru před principy, které jim připomínají komunistickou propagandu, jako například vzdělání nebo zdraví dostupné všem. Podle bývalého prezidenta je to reakce na předchozí režim: „Lidé kritizují veškeré formy státní regulace, protože jim to připadá komunistické. Potřebujeme rovnováhu a perspektivy. Potřebujeme nové generace.“
KORUPCE
Chybí zájem něco měnit
Zatímco 28. září Česká republika oslavuje 91. výročí od založení první republiky, Respekt se bouří proti „klientelismu a korupci“ které se staly v naší zemi „normou, jíž se všichni snaží přizpůsobit, místo aby se jí snažili změnit“. Ilustrace Pavla Riesenauera k článku „Jak přestat“ přesně vystihuje stav mysli, ve které se naše země nachází dvacet let po pádu železné opony: Obézní Justice v plavkách kráčí bažinami, v jedné ruce drží nonšalantně váhy, v druhé pevně dřímá meč.
Nevůle parlamentu změnit loterijní zákon, který v Česku vytváří skvělé podmínky pro hasard, je ukázkou nezájmu politiků zakročit proti korupci, domnívá se týdeník Respekt. Jediná strana, která se dnes proti korupci staví- zelení, se podle odhadu Respektu v příštích volbách do Parlamentu pravděpodobně nedostane. “Státní zástupci a soudci jsou zapleteni do sítě kontaktů a korupčních přihrávek,“ a tzv. “justiční mafie“ se stala běžným pojmem. “A pokud jde o policii : její schopnost nebo ochota potírat korupci a zločiny mocných je prakticky nulová,“ píše Respekt a dodává: “Dlouho jsme si mohli myslet, že českému boji proti korupci chybějí účinnné recepty a zkušenosti. Teď ale víme, že chybí zájem.“
